Vražda jako očištění od všednosti

Co více než smrt cizího člověka může vrátit radost ze života? Tak alespoň smýšlí ústřední postavy inscenace Pan Kolpert, Ralf a Sára, kteří si právě v den své první vraždy pozvou na návštěvu manželský pár Molů. A objednají si společně pizzu.

Inscenace je adaptací německého dramatu z roku 2000 současného dramatika Davida Gieselmanna. Poprvé byla hra uvedena v Čechách již v roce 2003 a to v Divadle na Zábradlí, později v Činoherním studiu v Ústí nad Labem nebo v HaDivadle. Samotný text se podobá v některých ohledech světoznámým kusům jako Kdo se bojí Virginie Wolfové od Edwarda Albeeho nebo Ionescově Plešaté zpěvačce, zejména základní premisou: manželský pár jede na návštěvu k druhému páru. Zde je ovšem rozdíl, který byl i během představení často zmiňován, Ralf a Sára sezdaní nejsou, v čemž se možná i nenápadně odráží novější datum vydání této divadelní hry.

Pro divácký zážitek je z této inscenace nejzásadnější samotné herectví, které bylo na velmi vysoké úrovni. Již zmíněnou dvojici Sáry a Ralfa si zahráli Sára Jančaříková a Tomáš Hart, kteří neustále zpochybňovali přesvědčení obecenstva o tom, zda jsou partneři skutečně vrahy, či mají jen pokřivený smysl pro humor. Druhá dvojice, manželé Molovi (Eliška Brejchová a Lukáš Cenker), ovšem nebyli o nic méně výrazní. Edita Molová prochází během inscenace největším vývojem. Od postavy zcela podřazené manželovi dorůstá ke krvelačné emancipaci. Bastian Mol zůstává ve své cholerické povaze víceméně nezměněný, ale díky hereckému výkonu Lukáše Cenkera je pro komediální stránku představení téměř nejzásadnější. Lukáš zde balancuje mezi dvěma tvářemi postavy, na jedné straně až příliš spořádaným architektem a na druhé běsnící stvůrou.

Inscenace vynikala také scénografií. Tělo pana Kolperta může být totiž ukryto na několika místech, k nimž divák nemá přístup. Nejvíce na očích je samozřejmě obrovská černá bedna uprostřed jeviště, ve které v závěru představení skončily hned tři oběti, ale další možností je také podlouhlá skříň či prostor za dveřmi, kde mají být údajné toalety. Možností k zamyšlení je také fakt, že samotný pan Kolpert není hrán hercem, ale je pouze složen z několika hadrů. Lze se na to dívat samozřejmě z čistě praktického hlediska, živý herec by musel vydržet být zavřený ve skříni po dobu přibližně šedesáti minut. Volba ale nese i zajímavější, významovotvornou rovinu. Žádná z postav nevnímá pana Kolperta jako skutečného člověka, tak proč by také měl být skutečným člověkem hrán. Ze stránky scénografické je ještě úsměvné podotknout, že při bojovnějších částech představení v Solné věži se otřásaly i samotné dřevěné trámy a divák tak pociťoval strach nejen za postavy, ale možná i za sebe sama, neboť nikdy nevěděl, kdy se zbortí celá budova.

Inscenace Pan Kolpert režisérky Ivany Hronkové dobře kombinuje komediální a děsivou část původního textu. Díky skvělým hereckým výkonům se nám zdají postavy Ralfa a Sáry sympatické a možná tak na malý moment souzníme s lidmi, kteří by byli ochotni náš život obětovat pro své vlastní očištění. Protože kdo určuje, že náš život není zbytečný stejně jako život pana Kolperta?

- Lukáš Hladík