V zajetí toaletního papíru (V zahradě jsou s láskou svou don Perlimplin s Belisou)

Letošní Festival studentského divadla odstartovala inscenace V zahradě jsou s láskou svou Don Perlimplin s Belisou spolku OLDstars, jejíž režie se chopila naše šéfredaktorka Marie Měkotová. Na jevišti ožívá groteskně poetický text španělského dramatika Federica Garcíi Lorcy, jehož protagonisté – starší muž a mladičká žena – se ocitají v manželství, které se zdá být už na svém začátku odsouzeno k zániku. Belisa udržuje styky s jinými muži již od svatební noci a zamilovaný Perlimplin se snaží situaci přijmout. Později se však začne v anonymních milostných dopisech vydávat za Belisina tajného ctitele. Na konci dramatu Belise oznámí, že se s oním tajemným mladíkem, který Belisu skrze dopisy okouzlil, utká v souboji v noční zahradě. Zabíjí sám sebe a zmatená Belisa zjišťuje, že se přece jen zamilovala do svého vlastního manžela.

Už před začátkem představení sedí Perlimplin (Maxmilián Materna) na pódiu na vysoké barové stoličce zády k publiku. Tato výchozí pozice jako by předpovídala další vývoj postavy, kdy se z poddajného rezignovaného muže stává zosnovatel vlastních intrik i tvůrce vlastního osudu – tedy jakýsi inscenátor řídící dění kolem sebe z vlastní pomyslné režisérské židle.

Perlimplin a mladá Belisa (Klára Plajnerová) jsou oba do manželství fyzicky dostrkáni. Služebná Marcolfa (Daniela Fabry) hrozí svému pánovi holí, kterou mu původně přinesla jako elegantní doplněk k námluvám, Belisu její matka (Lea Csámpai) k nápadníkovi doslova táhne. Přesto si k sobě novomanželé cestu nenacházejí. Herci se k sobě občas fyzicky přiblíží, postavy se pokoušejí o intimní doteky, ale jejich snahy selhávají. Nakonec kolem sebe vždy spíše v uctivé vzdálenosti krouží, případně na sebe křičí každý z opačné strany pódia. Jejich dva neslučitelné světy navíc symbolicky odděluje i dlouhý tlustý pás vlající dolů ze středu balkonu; byť v jednu chvíli slouží během svatebního obřadu jako stuha, jíž k sobě mají být manželé symbolicky připoutáni. Vzdáleni si zůstávají i v samotném závěru, kdy Perlimplin páchá sebevraždu. Činí tak nikoli na jevišti, ale na jednom ze zadních sedadel hlediště, skryt před světly i diváckým drobnohledem. Publikum tak sleduje pouze zoufalou Belisu, která sice hovoří o objímání, k Perlimplinovi však může z pódia pouze vztahovat ruce.

Herci se svých úloh zhošťují s patřičnou dávkou komické nadsázky, ačkoli se představitelé hlavních rolí zároveň pokouší projevit upřímnou zranitelnost svých postav. Hyperboličnost inscenace posilují také kostýmy představující jakousi parodii na rokoko – nejvíce pozornosti na sebe strhávají paruky vyrobené z ruliček od toaletního papíru. Ten se v inscenaci přímo objevuje jako dopis pro Belisu; připomíná jej nakonec i zmíněná stuha uprostřed jeviště. Milenci se pokoušejí působit důstojně, usilovně artikulují své básnivé projevy; v zajetí toaletního papíru však chtě nechtě zůstávají bizarními figurkami.

Komičnost některých situací dokresluje rovněž klasická hudba, která však bohužel místy zní až příliš hlasitě a přehlušuje tak určité repliky. Jako pozoruhodně vyvážená se naopak jeví práce s osvětlením. Červené světlo proměňuje pás visící z balkonu v rudý plášť Perlimplina vydávajícího se za mladého milence; během scény, kdy se skřítkové před zraky obecenstva pokoušejí ukrýt, co se děje v ložnici novomanželů, zaslepuje diváka více než tma ostrý svit několika baterek.

Inscenace Marie Měkotové přistupuje ke svým tématům s hravostí a odstupem, které si do velké míry drží i ve svém závěru. Směšnou marnost osudů obou protagonistů podtrhuje nejen melodramatické Mozartovo Requiem, dunící v momentu Perlimplinovy smrti, ale též pragmaticky suchá reakce příchozí služebné, kontrastující se sklíčeností uslzené Belisy. Vyústění příběhu Perlimplina s Belisou tak spíše než tragicky vyznívá ironicky, podobně jako zbytek inscenace.

- Eva Pitáková