Úspěšná touha po komunikaci? (Pozvání na večírek)
Inscenace Pozvání na večírek podle předlohy amerického dramatika Neila Simona je vystavěna jako konverzační tragikomedie, která staví především na mezilidských vztazích, nedorozuměních a postupném odkrývání emocí jednotlivých postav. Přestože se zpočátku rozehrává lehká společenská komedie, druhá polovina se pokouší proniknout hlouběji do osobních problémů svých hrdinů. Právě proměna od humoru k citově vypjatějším situacím však představuje jednu z nejvýraznějších, ale zároveň problematických stránek inscenace.
Za pozornost stojí především odlišné uspořádání prostoru. Diváci sedí ve dvou hledištích naproti sobě a mezi nimi vzniká podlouhlé jeviště. Toto řešení může evokovat situaci samotných postav, které byly pozvány na večírek, aniž by tušily, kdo jej pořádá a z jakého důvodu. Zároveň se diváci stávají součástí prostředí plného zvědavých pohledů, v němž je každý příchozí vystaven pozornosti ostatních. Zajímavým vedlejším efektem je také možnost sledovat reakce publika na protější straně, což může být zvlášť osvěžující v momentech, kdy dění na jevišti ztrácí na dynamice. Nejnapínavějším okamžikem se tak opakovaně stává očekávání, jež je srovnatelné s tím, které zažívám u sledovaní StarDance: kdo se objeví ve dveřích a jak bude vypadat.
Scénografie je laděna do postaršího stylu, který připomíná silvestrovskou oslavu u babičky. Krajkové závěsy, krajkový ubrus, dlouhý koberec a telefon s klasickým sluchátkem vytvářejí atmosféru slavnosti, ale nikoli aktuální. O to překvapivěji působí chytré hodinky, které používá jedna z postav. Tento kontrast otevírá otázku, do jaké doby je děj vlastně zasazen a zda je časové ukotvení pro inscenaci vůbec důležité. Pozitivně lze naopak hodnotit práci s minimem rekvizit. Herci dokážou vytvořit iluzi přítomnosti stolu, aniž by na scéně skutečně stál, a dokazují tak, že divadelní prostor nemusí být přeplněn předměty, aby fungoval.
Děj se rozvíjí prostřednictvím postupných příchodů šesti postav. Úvodní situaci velmi dobře rozehrává Claude (Maxmilián Materna), který jako první příchozí využije chvíle o samotě a začne se občerstvovat. Následný příchod Alberta (Sebastian Hájek) přináší humor založený na jeho neduchaplných výjevech a doslovném chápání některých výroků. Třetí muž, Andre (Mojmír Pěnička), se od ostatních odlišuje nejen výrazným vzhledem, ale také sarkastickým a odměřeným humorem. Průběh konverzace výrazně narušuje Albertovo hlasité mlaskání a další přehnané projevy, které na sebe strhávají pozornost. Toto záměrně vyhrocené jednání je intermezzem mezi přívalem slov a oživuje tak dění na jevišti.
Herecké výkony jsou celkově přesvědčivé a největší předností souboru je energie, kterou mezi sebou herci sdílejí. Některé postavy jsou však stylizovány až do krajnosti. Výrazným příkladem je Yvonne (Natálie Kalista), jejíž nervozita z přítomnosti bývalého manžela Alberta se projevuje opakovanými útěky a návraty. Samotný Albert pak své komediální pojetí dovádí až k absurdním situacím, například když si nasadí na hlavu nádobu s ledem. Tyto momenty, zejména pak v druhé půlce představení, působí až příliš vykonstruovaně. Za důležité považuji, že postavy nezůstávají po celou dobu neměnné. Jejich vztahy i chování se vyvíjejí, přičemž nejvýraznější proměnou prochází Gabrielle (Alžběta Kronková), organizátorka celého večírku, která doufá v návrat svého bývalého partnera Andreho.
První polovina představení působí přirozeněji a nabízí prostor pro humor, napětí i postupné odhalování vztahů. Druhá část však podle mého názoru sklouzává k přílišnému sentimentu. Jakmile se postavy začnou otevřeně svěřovat se svými emocemi, inscenace připomíná, jak trefně poznamenala postava Clauda, skupinovou terapii. Závěrečné vyústění navíc působí předvídatelně a poněkud idealisticky. Pokud má být hlavním poselstvím představení myšlenka, že otevřená komunikace dokáže vyřešit mezilidské problémy, je její podání příliš zjednodušující. Usmíření bývalých partnerů, zejména Mariette (Mia Homečková) s Claudem, působí až překvapivě snadno, zatímco Gabrielle, která celý večer zorganizovala v naději na obnovení svého vztahu, zůstává zlomená.
Pozvání na večírek je inscenací s nápaditým prostorovým řešením, živelnými hereckými výkony a výbornou souhrou celého souboru. Její první polovina dokáže diváka zaujmout specifickým humorem a očekáváním, co se bude dít dál. Ve druhé části však převažuje snaha o emocionální vyústění, které působí méně přesvědčivě.
- Annette Šulová