True crime na divadle (Toyer)

Veronika Kupková a Matouš Rybák ve hře Toyer ukázali, že i v dnešní době, kdy divadlo často spoléhá na přemíru technických efektů, lze inscenaci postavit čistě na hereckých výkonech. Přestože se obecně zkracuje doba, po kterou divák udrží pozornost, tato hra dokazuje, že i hodinu a půl dlouhé komorní drama může být strhující – a to i bez prvků jako live cinema či multimediální projekce.

Hra Toyer z pera Gardnera McKaye přináší příběh psychiatričky, která se zabývá případy obětí sériového maniakálního delikventa s přezdívkou Toyer – muže, jenž své oběti znásilňuje a zanechává na nich celoživotní následky. Jednoho večera si tato žena vpustí do obýváku neznámého muže – a od té chvíle děj začíná gradovat. Divák brzy ztrácí jistotu, kdo je kdo, komu věřit a kde se skrývá pravda. Hra je dynamická, plná nečekaných zvratů a napětí mezi herci by se dalo krájet. Mezi Kupkovou a Rybákem panuje skvělá souhra, která nese celou inscenaci.

Některé akce se však zdají být nemotivované a reakce postav působí místy nepřirozeně, což lze ale do značné míry přičíst samotné textové předloze. Chybělo mi výraznější budování sexuálního napětí – to se zjevuje téměř z ničeho nic, následně proběhne intimní akt, ovšem bez dostatečného dramatického gradování. Motivace postav tak nejsou vždy zcela přesvědčivé. Těžko říct, zda tento nedostatek leží spíše na bedrech herců, režiséra nebo samotného dramatika.

Ve chvíli, kdy se role obrátí a psychiatrička náhle zaútočí na muže ve svém obýváku – ten během poslední čtvrthodiny prošel proměnou od stydlivého voyeuristy přes stalkera až po samotného Toyera a herce – k dovršení absurdity chybí už jen odhalení, že skutečným Toyerem je ona sama. McKay však přece jen zůstává nohama na zemi, a tuto interpretaci si může dovolit pouze divák ve své vlastní mysli, zatímco se snaží zachytit alespoň jediné slovo, které by mohlo být pravdivé.

Divák dostává prostor k přemýšlení hned dvakrát – ve chvílích, kdy se v sále úplně setmí. Tento prvek hodnotím velmi kladně, neboť buduje napětí a poskytuje úlevu v jinak neúprosné konverzační palbě.

Tvůrci uvádějí, že si hru vybrali kvůli "pandemii" true crime podcastů a seriálů. A je pravda, že toto téma poslední roky výrazně rezonuje ve společnosti. Je tedy přirozené, že proniklo i do divadelních vod. Divadlo by mělo reagovat na současné trendy, pokud nechce zůstat záležitostí minulosti.

Výsledkem je energická inscenace mladých tvůrců, která pracuje se silným a současně atraktivním tématem. I přes tíhu látky je hra místy vtipná a překvapivě svěží. Představení navíc velmi sluší bezprostřední blízkost herců a diváků – a tu jsme dnes večer měli.

- Veronika Vaňková