Tři židle. A není to málo? (Pokoušení)

Inscenace hry Pokoušení Václava Havla v podání souboru OLDstars zůstala věrná své předloze. Tvůrci se vydali cestou scénického minimalismu a celá inscenace prakticky stojí na hereckých výkonech. Jsem ale toho názoru, že klíčem ke čtení této inscenace jsou spíše než herectví ostatní scénické prostředky.

Hned na začátku zazní česká hymna hraná na klavír. Tento moment v českém diváku vyvolává pocity napětí, očekávání i popud hrdosti. Hymna funguje jako silný symbol, evokuje otázku, co znamená národní identita v kontextu morálního pokušení a moci, které Havel ve své hře tematizuje?

Po tomto úvodu přichází na scénu postava asistenta, která na jeviště umisťuje stativ s telefonem a spouští časosběr. Ten se následně promítá na zadní stěnu jeviště. Krátce poté herci přinášejí tři židle – jediný scénografický prvek, který v inscenaci zůstává. Od tohoto momentu je každý pohyb postav sledován "velkým bratrem", tedy kamerou. Tento princip je podpořen i tím, že postavy neodcházejí do zákulisí, ale zaujímají po svém odchodu ze scény místo v první řadě, stávají se nepozorovanými pozorovateli dění.

Prvek live cinema by mohl být velmi výrazným inscenačním prostředkem, bohužel však zůstává po většinu inscenace bez povšimnutí postav a vrací se do hry až v poslední třetině, kdy během výslechu vidíme detailní záběr nervózního Jindřicha.

Scéna je prázdná. Inscenátoři si vystačili pouze se třemi židlemi. Tři židle hrají v inscenaci klíčovou roli, fyzicky na scéně akcentují mocenskou hru během ranních porad. Způsob, jakým si postavy židle mezi sebou přebírají podle své momentální pozice v hierarchii, vytváří silnou vizuální metaforu proměnlivých vztahů moci. Tento efekt je však podle mého názoru oslaben momentem, kdy na Jindřicha nezbyde židle a on si sedá na zem. Záměrné porušení hierarchie by mohlo působit jako vzdor proti systému, zde však tento moment postrádá potřebnou symbolickou váhu, jelikož ho všechny přítomné postavy nechávají zcela bez povšimnutí.

Z hudebních prvků považuji za velmi zdařilý úvodní dialog mezi klavíristou a ostatními postavami, který probíhá prostřednictvím hudby. Tento hravý moment mě bavil a je škoda, že jej inscenátoři dále nerozvinuli. V dalších scénách zaznívá několik známých melodií z českých filmových pohádek, například při příchodu ďábla Fistuly slyšíme leitmotiv z filmu S čerty nejsou žerty. Pro diváka, který skladbu rozpozná, se původně zlověstná atmosféra mění v komickou. Později, na večírku, zazní melodie z pohádky Ať žijí duchové, která znovu ironicky kontrastuje s patosem a pokrytectvím postav. Domnívám se, že právě skrze tyto infantilní hudební motivy chce režisér D. Šrejma zdůraznit patetičnost a absurdnost situací, které Havel ve své hře vykresluje.

Z hereckých výkonů bych vyzdvihla především představitele Fistuly, který svou dikcí, pohybem i energií na scéně dokázal publikum zcela pohltit. S lehkostí kombinoval charismatickou svůdnost s démonickou manipulací a přesně vystihl podstatu této postavy, jež dokáže diváka "vytočit" i zaujmout přesně tak, jak potřebuje.

Nakonec bych ráda poznamenala, že jsem po celou dobu čekala a těšila se na nějaký aktualizační prvek, který slibovala anotace inscenace větou: "Je rok 1985 nebo 2025?" Bohužel jsem však žádný moment, jenž by výrazněji vykreslil paralelu mezi Havlovým textem a současností, nenalezla.

- Veronika Vaňková