Švanda a klávesová foukací harmonika (Strakonický dudák)

Studenti Gymnázia Jaroslava Seiferta započali úterní program inscenací českého kánonu, Strakonickým dudákem. Režisérka Vendula Smižanská se k samotnému procesu zkoušení a výběru díla vztahuje následovně:

Jak ses spojila s Gymnáziem Jaroslava Seiferta?

Já jsem na ten gympl chodila a rozhodla jsem se, že bych chtěla zinscenovat Kocourka Modroočka. Tak jsem hledala lidi, který by do toho se mnou šli. Našla jsem právě tady tu partu lidí. A letos jsme si řekli, že uděláme Strakonického dudáka, že se pustíme do něčeho většího. Premiéru jsme měli teď v květnu.

Proč jste si vybrali právě Strakonického dudáka?

Já jsem si nebyla jistá, jak vybírat text, tak jsem si řekla, že kouknu po klasikách. Poslouchala jsem podcast Národního divadla, kde mluvil Igor Orozovič o Strakonickém dudákovi, a řekla jsem si: "Oukej, to zní fakt dobře, to si přečtu!" A přečetla jsem si to a přišlo mi to super a hrozně jsem to chtěla dělat. Takže tenhle drajv tam byl od úplného začátku.

Jaká tematická linie pro vás byla prioritní?

Mě rozhodně zaujalo to, že mladý umělec musí vážit mezi osobními vztahy a kariérou. To mi přišlo aktuální s tím, že jsem z prostředí, kde se teďka lidi věnují umění a začínají se věnovat kariéře. Zároveň jsme vyškrtli spojitosti s národním obrozením a životem na venkově, u kterých nám připadá, že se nehodí pro studentský divadlo tohoto typu.

Jaké pro tebe bylo vést ten tvůrčí proces?

Myslím, že tenhle tým je hrozně specifickej v tom, že jsou hodní a rádi se na tom podílejí a pracují. Nepotřebovala jsem nikoho do ničeho nutit nebo tak, což mi tu práci usnadňuje. Vždycky se jenom sejdeme a tvoříme si tam. Myslím, že já mám nějakou myšlenku, kterou se jim snažím předat a potřebuju, aby pochopili to moje nadšení pro věc.

Nyní bych chtěl krátce shrnout, jak se vydařilo samotné představení na festivalu.

Minimální scénografii tvořil jeden stůl, který v několika scénách představoval bar, v jiných bíle dveře spojené se scénami Dorotky a Švandy, které v některých případech slouží jako metafora jejich vztahu – postupně se zavírají a otevírají. Inscenaci by prospělo více podobných prvků, které by v něčem i usnadnili práci hercům a herečkám. Kostýmy nemají pevně danou koncepci, nejsou historické ani plně aktualizované. Oblečení Švandy dudáka se proměňuje, když se stává slavnějším, na více podobné hudebním hvězdám. Od zbytku inscenace se výrazně lišily scény spojené s magickými bytostmi, zejména se Švandovou matkou, a také závěrečná scéna svatojánské noci, kde duchové obklopují Švandu a tančí na elektronickou hudbu.

Zmínil bych výkon herce postavy Vocilky, který svými gesty a intonací věrně ztvárňuje jeho podlézavost, a herečku matky (víly Rosavy), která předává pocit, že je bytost jiná než lidská. Zbytku souboru se rovněž podařilo ztělesnit jejich zadané role, tyto dvě ovšem na mě zapůsobily nejvíce.

- Lukáš Hladík