Slibujete, že si nevezmete poslední kousek dortu?

Lze psát celé eseje o turistických davech na Staroměstském náměstí, zvlášť o těch vánočních (těšíme se!) – bez debat, total chaos až na prvním místě. Ale co je na tom druhém? Svatba? Blízko. Svatba polského Hamleta v české kůži? To je vono.

A když už být uprostřed zmatků, tak alespoň s tématem, které k němu patří.

V anotaci k představení se píše. "Výjimečné drama polského avantgardního autora Witolda Gombrowicze", a není divu – Svatba otevírá svět, kde se realita prolíná se snem, hranice posvátného a směšného se záměrně stírají a každá scéna připomíná noční můru plnou grotesky, parodií a otázek lidské existence. Postavy zde existují "mezi" – uvězněné mezi oniričností a bdělostí, mezi silou formy a touhou po svobodě mimo ni (jj, jsem z Filozofické fakulty).

Text Gombrowicze je především "dramatem formy" – konfliktem mezi tím, co člověk vytváří, a tím, co ho zároveň deformuje. (To je klíčové. Minimálně to zní skvěle)

Zkrátka:

Autor: Tak trochu šílenec, ale skvělý pro studenty divadelní vědy.

Hra: Návrat ženicha. Přítel po boku. Rodina se chystá. Nevěsta čeká. Pijan řádí. Smích přechází v chaos. Sen & Realita. Svatba? Pohřeb!

A teď, upozornění!

Následující část doporučuji číst pouze v případě zoufalého "hladu". Moje analýza představení totiž připomíná mé kuchařské schopnosti – abyste to přežili, musíte být absolutně vyhladovělí. (Žádný vtip.)

Inscenace Sebastiana Vopěnky Gombrowiczovu dream-like realitu převádí na jeviště: prostor před zataženou oponou, herci se postupně "vynořovali" zpod scény nebo kulis a zase mizeli – vznikal dojem jakéhosi "předscénního" snu. Práce s prostorem se mi opravdu líbila – malebná ve své střídmé jednoduchosti, využívající několika výrazných prvků. Třeba stojan na šaty, který díky měl promyšlené režii a tomu, jak ho herci využívali, větší charisma než já v pondělí ráno (a to něco znamená).

Stejně pečlivá práce byla věnována komunikaci jeviště s hledištěm. Matouš Košař v roli Jindřicha okamžitě narušuje čtvrtou stěnu, když na scénu vystoupí z první řady diváků – jako by podal ruku publiku a pozval ho, aby se spolu s ním zapojilo do světa fikce.

Byla patrná i snaha o "disciplinovanou uvolněnost" (rozkoš pro divadelního diváka, jako jsem já) – herci působili svobodně, ovšem v rámci přesně vymezené struktury. Tento princip "disciplinované improvizace" umožňoval vznik (více či méně) přirozené vazby mezi jevištěm a jevištěm. V některých částech (např. "podcastová" scéna) se však tempo inscenace zpomalilo, uvolněnost převládla nad disciplínou a dialog ztratil dynamiku.

Tragická rovina Gombrowiczovy poetiky – ta, která v textu kontrastuje s groteskním humorem – zde podle mého (velmi skromného a vždycky správného) názoru nedostala dost prostoru. Zoufalství a existenciální napětí postav zůstaly spíše naznačeny než plně prožity, a groteska převzala otěže představení, určovala její tón.

Závěrečná scéna, v níž se Jindřich zcela svléká, byla gestem, který by se dalo interpretovat – objevím Ameriku – různě. Nabízím dvě varianty: buď se z toho všeho zrodilo cosi, co by se dalo chápat jako samotná esence formy, anebo se hrdina prostě zbláznil. Klidně oboje najednou, možná. Ale já se kloním k té druhé variantě. V každém případě nahota zde nepůsobila jako provokace, ale spíše jako symbolické odhalení – okamžik, kdy se postava zbavuje masek a forem. V každém případě vyvolává tato scéna otázku, nakolik tento moment byl skutečně nutný a zda-li nepřekročil hranici mezi autentickým vyjádřením a efektním gestem. Stojan na oděvy zde zůstává stát jako tichý svědek této deformační magie.

Celkově lze říci, že inscenace vystihla ideu světa, kde se člověk klaní formě, kterou sám vytváří. Kvůli tomu, že groteska místy přehlušila jemnější tragickou rovinu, představení nebylo do konce vizuálně ani interpretačně konzistentní. Avšak přineslo působivý obraz lidské deformace, která je směšná, absurdní, ale i znepokojivě pravdivá.

Zkrátka:

Inscenace: jako anekdota – každý si v ní našel svoje, a podruhé by to buď ztratilo kouzlo (aplikovatelné na mě), nebo by divák konečně pochopil, čemu se vlastně směje (pro mého kolegu z divadelky, který odešel asi ve 2/3 představení).

Dezert(!):

Každý – pokud se rozhodne – se může inspirovat hlavním hrdinou a přijmout své vnitřní já, žít s ním dlouho a šťastně, v bohatství i chudobě, v dobrém i zlém, po všechny dny svého života.

Jako bonus o poslední kousek dortu není třeba šermovat.

Ale co je třeba - snít až ad absurdum.

P.S. Po 1,5 hodiny spánku před představením se mi ta nahota mohla i jenom zdát

- Allisa Kim