Seriózně, ale bosky (Návštěvní doba)

"Já jsem režíroval čtvrtou povídku Člověk už ničemu nerozumí a zároveň jsem v ní i hrál, což byla největší chyba mýho života."

"Neberte moc vážně Martina, on to přehnal, bylo to super."

Inscenace Návštěvní doba složena ze čtyř textů rakouského dramatika a herce Felixe Mitterera ukázala vedle sebe práci dvou režisérek (Viktorie Kozderová a Vendula Smižanská) a dvou režisérů (Maxmilián Materna a Martin Alan Dušek). Jednotlivé povídky podle režisérky Viktorie Kozderové nespojuje pouze téma vyřazení slabších a neprospěšných jedinců ze společnosti, ale primárně tíseň a úzkost způsobená komunikačním zkratem mezi postavami uzavřenými v chladném objetí čtyř zdí instituce izolované od zbytku společnosti (např. vězení, blázinec) a jejich návštěvníky, jim více či méně blízkými osobami. Vážné téma bylo mladými tvůrci pojato s jistou dávkou odlehčení, které herci vzhledem k derniérovému uvedení inscenace ještě více ve svém výkonu vzali za své. To už napovídá i výše uvedený citát Martina Alana Duška – herce a režiséra zároveň – který kvůli svým hereckým kolegům, kteří mu během představení schovali botu, musel částečně improvizovat a představení dohrál v ponožkách.

Rozhovor s režisérkou povídky Vražednice Viktorií Kozderovou a režisérkou Vendulou Smižanskou, která zpracovala povídku Pšenice na dálnici:

Jakou roli pro Vás hraje komický prvek v rámci představení?

Vendula Smižanská: Myslím, že tam hodně pracujeme s tím, aby to nebylo celý jenom depresivní, protože to je dost dlouhý. Chceme to vzít z pláče do smíchu, ze smíchu do pláče. Zároveň dneska to byla pravděpodobně derniéra, takže si herci udělali radost.

Viktorie Kozderová: Já si myslím, že tam jde o ten kontrast – když je depresivní téma, tak je potřeba tam dát nějaký gag, aby se pak ta smutná atmosféra mohla budovat znova.

Inscenace měla čtyři epizody – přemýšleli jste, jak to udělat, aby tam byly nějaké propojovací prvky, aby části komunikovaly mezi sebou?

Vendula Smižanská: My jsme se scházeli jako režiséři a domluvili jsme se předem, jak to každý z nás chce vést, na nějakých prvcích a tak. Zkoušení potom probíhalo odděleně.

Jistý propojovací prvek byli, řekněme, lékaři, kteří mezi jednotlivými epizodami chodili. Jakou roli tyhle postavy měly?

Viktorie Kozderová: Původně to byla Martinova myšlenka. Přišel s tím, že když člověk je v nějaký takovýhle instituci, ať je to nemocnice, nebo vězení, nebo blázinec, tak pořád tam jsou ti lékaři. Přesto, že lidi v těhle institucích, a i v tý hře, řeší hrozně osobní témata – jo, prostě manželé, který se tam baví o tom, jak je jim smutno bez sebe a podobně – tak vlastně furt tam chodí cizí lidi, který tam musí něco dělat, protože je to jejich práce. To je něco, co si myslím, že je tam potřeba právě pro tu absurditu toho, že to jsou osobní situace, ale furt je tam někdo, kdo ovlivňuje to prostředí.

V každé epizodě se svým způsobem zmiňovalo i téma patriarchální společnosti. Je to něco, s čím jste pracovali?

Vendula Smižanská: Jako režiséři mezi sebou jsme se o tom úplně nebavili, ale mně ten text přijde super v tom, že v něm je vlastně strašně moc věcí, a přijde mi, že si v tom lidi dneska můžou najít ty, nad kterými sami přemýšlí.

To je i důvod, proč jste po tomto textu sáhli? Nebo to bylo třeba kvůli tématu vyřazených lidí, kteří nejsou třeba ve společnosti prospěšní, protože to vnímáte v dnešní společnosti jako důležité? Jaký byl ten impulz?

Viktorie Kozderová: Já si myslím, že ta hra je hlavně o nekomunikaci mezi lidmi. Ti lidé jsou v těžkých životních situacích a pro mě nejsmutnější je, že si to nedokážou říct v klidu tak, jak by potřebovali, tak, jak by chtěli. To si myslím, že je hlavní téma, i když nějaký vyloučení tam je samozřejmě taky.

- Otázky pokládala Andrea Korcová.