Rozklad člověka v šedesáti minutách (Elevátor)

Dva mladí lidé se uchylují do opuštěné továrny a s vidinou pohlavního styku vstupují do starého výtahu. Katastrofa ihned následuje, elevátor se zastavuje a dva teenageři se stávají vězni. Jejich jediným spojením se světem je úzká větrací šachta, z druhé strany se však nikdo neozývá.

Herci dostali ke svému působení miniaturní prostor, který mohl mít rozměry maximálně dvou metrů čtverečních. Úzkost a stísněnost postav se fyzicky přenáší i na diváky, protože jejich sezení bylo přesunuto na jeviště. Skrze to jsme byli jako diváci blíže oběma hercům, ale i sobě navzájem.

Na výkonu ústřední dvojice stojí celá inscenace. Je nutné říct, že oba tento úkol zvládají s přehledem a daří se jim vykreslit komplexní postavy jako opravdové živé bytosti. Na jedné straně máme osmnáctiletého mladíka ze složitých rodinných poměrů, částečně zkaženého životem, a na straně druhé sedmnáctiletou dívku pocházející ze stabilnějšího zázemí, zkoumající život stále s pozitivním nadhledem. V průběhu inscenace je máme možnost pozorovat ve všech stádiích zoufalství i naděje. V tom se přibližuje inscenace až experimentu či studii člověka v krizové situaci. Potřeby lidské bytosti se postupně redukují jen na biologické: Kam si lze dojít na záchod? Jak se vypořádat s hladem nebo nesnesitelným vedrem?

Společné utrpení postavy sblíží. Vyjevují si během tří týdnů v kovové hrobce celý život. Jednou z posledních kapitol je i téma sexuálních zážitku. Tento obraz si divák pravděpodobně zapamatuje nejvíc, kombinuje v sobě totiž efektivně tragičnost údělu protagonistů a repliky vycházející z klasických vtipů o sexu.

Ve výsledku jde o minimalistickou inscenaci stavící na skvělé herecké práci, a i přes svá prostorová omezení (možná právě kvůli nim) neztrácí nic na emoční působivosti či tematické hloubce: Jak se vyrovnat se smrtí? Je nám pomoci? Přijde nás někdo zachránit? Lidské tělo zvládne vydržet bez jídla přibližně tři týdny, moc času tedy nezbývá.

- Lukáš Hladík