Rozhovor s Anikou Dohnalovou - O Poprasku na laguně, devadesátkách a letošním FESD (Poprask na laguně)

Koho a jak napadlo spojit zrovna Carla Goldoniho s 90. léty? Jak toto spojení vzniklo?

Ty jo, to vzniklo nějak spontánně během zkoušek, kdy jsme se všichni překřikovali; byla to taková Itálie. A když jsme pak uklízeli naše bytové divadlo (Košická), které bylo po rekonstrukci, nacházeli jsme různé rekvizity z představení a začala z toho vznikat směs všeho možného. Nakonec se vytvořila devadesátková Itálie lomeno český atrakce, vlastně taková pouť. Je to taková splácanina, ale za mě to moc hezky funguje v tom, jak do toho každý z nás něco hodil a vznikl právě náš Poprask na laguně.

Cítili jste nějaké spojení mezi italskými rybáři z Chioggie a devadesátkovými kšeftaři?

Brutálně! My jsme si právě říkali, že jsou úplně jak mafiánská rodina. Takže máme v představení dvě rodiny, které se nesnášejí stejně jako Montekové a Kapuleti, protože každá vlastní něco, co druhá nemá. Kromě toho je to hodně ukřičené, takže ta Itálie je z toho opravdu cítit.

A v čem je vaše představení oproti původnímu Poprasku na laguně naopak jiné?

My jsme se původně hodně snažili, aby to bylo podobně ucelené. Postupem času jsme to ale začali měnit více k obrazu svému a myslím si, že dnes, jelikož je to i naše derniéra, to bude vyloženě naše podání, což za mě není úplně špatně.

Takže dneska (27.10.) byla poslední šance vidět toto představení?

Bohužel, hodně mě to mrzí. Je to moje srdcovka.

Jak jste pracovali se scénografií, kostýmy a celkově se stylizací? S jakými motivy jste pracovali nejvíce? Stylizovali jste to hodně do 90. let?

Ano. Celé to srší barvama, kostýmy nám v tomhle hodně pomáhají vžít se do role. Je to opravdu hodně barevný - máme stíny, máme rtěnky.

Scénografii jsme pojali jako pouťařinu. Máme pověšené krepové papíry na stěnách a na stropě. Taky máme různé plakáty, které mají tu stylizaci devadesátek – byly hodně barevné a přeplácané. Má to tu devadesátkovou atmosféru, takové devadesátky na pouti.

Představení je také proložené právě českýma písničkama, aby to bylo alespoň trošku naše, dále tam máme i tanečky a strašně to vždycky rozjedem. Díky tomu se ta atmosféra trošku rozbije a víc se to rozjede. Snažíme se tím probourat nějakou stěnu mezi námi a publikem a ty písničky tomu dost pomáhají.

Myslíš si, že by Goldoni tleskal tomu, jak jeho postavy zdrhají nebo kšeftují v kulisách 90. let? Líbilo by se mu to?

Jelikož to byl Ital a psal různé komedie jako např. Sluhu dvou pánů, tak si myslím, že by byl spokojený, jak jsme se popasovali s onou italskou energií. Nevím, jak moc by se mu líbila scénografie, přeměna textu a celkové provedení, ale myslím, že tu energii by ocenil. Určitě!"

Původní Poprask na laguně stojí na tom, že "každý ví o každém všechno a stejně si nikdo nerozumí". Pomáhá devadesátková nátura a tehdejší absence mobilů/sociálních sítí vytvářet ještě větší zmatek na scéně, nebo jste se zaměřili na něco úplně jiného?

Pomohlo nám to víc se rozjet. Všichni si, když se vzpomenou devadesátky, představí úpadek režimů a jistou uvolněnost, a tím jsme se chtěli řídit i my. Myslím, že kdybychom to měli strojený do většího moderna, tak by nás to hodně uzemnilo. Třeba by to nebylo špatně, ale za mě jsme všichni měli chuť tvořit a tahle stylizace nám v tom hodně pomohla.

Jak ty si představuješ (respektive idealizuješ) 90. léta?

Kdybych měla vzít tu Itálii, tak jsou tam dodnes hodně důležitý rodinný vztahy. Tehdy byli lidé více ucelenější, všechno se řešilo tváří v tvář, protože ještě nebyly mobily a sociální sítě. Ty lidi spolu více komunikovali skrz naskrz, což je i v původním Poprasku na laguně, možná proto je to tolik hlasitý, protože se pořád jen mluvilo.

Co v tobě vyvolávají motta tohoto festivalu?

Mně se líbí, co mám zrovna na sobě. Je to merch k letošnímu festivalu, který tvoří kusy merche z dávných tour a festivalů, které se znovu potiskly a právě díky recyklaci z nich vznikl merch nový. Nic se vlastně nevyhodilo a můžeme se tak vrátit k minulým ročníkům. To se mi na tom líbí nejvíc.

V čem tě můžeme kromě této inscenace vidět?

Všechno se mnou má teď derniéru, takže si budete muset ještě počkat. Teď teprve budu nacvičovat novou věc. Zatím nevím, co to bude, ale premiéra by měla být v dubnu.

Myslíš si, že kultura patří do koše?

Samozřejmě, že ne, vůbec, ba naopak! Myslím si, že je krásný ji podporovat. Vůbec by se za mě neměla házet do koše. Myslím, že je teď čím dál tím víc důležitý si ji chránit, abychom nezůstali jen na obrazovkách. A divadlo nám předává strašně moc. Líbí se mi to recyklovat. Takže ano, hodit do koše a pak zrecyklovat, ale ne házet do koše a pak už nikdy nevidět.

- Otázky pokládala Eliška Hnízdilová