První setkání s řeckým divadlem (zahraniční rubrika)

"A co v těch Athénách plánuješ dělat?" To byla nejčastější otázka před tím, než jsem odjela na svůj Erasmus do řeckého hlavního města. Taky jsem neměla moc představu. Vize byla nasát co nejvíce vědomostí od profesorů divadelní vědy, potomků národa s nejstarší divadelní tradicí, a taky chodit na současné řecké divadlo. No a co, že neumím jazyk.

Po prvotním zmatení na univerzitě jsem zjistila, že se toho z divadla asi moc nedozvím, jelikož představa řeckých vyučujících o studentech na Erasmu je taková, že vlastně moc chodit do školy nechcete. 

Tak vám vymyslí tři předměty všeobjímajícího humanitního vzdělání v angličtině, kam pošlou všechny Erasmus studenty. Z původního plánu zbývá tedy chodit do divadla. Nevadí.

Národní divadlo v Athénách (Theatro Ethniko) má pro studenty studující divadelní obory vstup zdarma, což se při studentském budgetu a astronomických cenách pronájmů bytů v Athénách hodí. Stačí přijít chvíli před představením, ukázat řecky psaný dokument, který jsem si vydupala na studijním oddělení, a doufat, že zaměstnanec na kase skutečně lístek vydá. Zatím mám ale stoprocentní úspěšnost.

Když jsem šla do Národního divadla poprvé, byla jsem překvapená. Čekala jsem, že hlavní budova bude mnohem pompéznější. Z pražského Národního divadla jsem zvyklá na náš středoevropský novorenesanční styl, všude zlato a přepych. Zillerova budova je sice inspirovaná drážďanskou Semperovou operou a neorenesanční architekturou, ale působí značně střízlivěji, spíše eklekticky než jako budova s jednotnou myšlenkou a estetikou.

Poprvé jsem budovu navštívila, když se hrálo v její studiové scéně, tento prostor bych přirovnala sálu divadla v Celetné, možná o něco větší. Divadlo tady běžně začíná až v devět hodin večer, což mě překvapilo hlavně proto, že většina představení trvá okolo tří hodin, a to ještě s přestávkou. Ani takhle pozdní začátek ale nebrání Řekům v jejich klasickém chození pozdě. Na rozdíl od Čech, kde vás po začátku představení buď do sálu už nepustí, nebo vás pošlou na bidýlko, hlavně aby nikdo nebyl rušen, tady je běžné opozdit se o 5–20 minut a bezostyšně dojít na své místo.

Během mojí první návštěvy, byl hlavní vchod do budovy zavřený a všechno diváctvo proudilo dovnitř bočním vchodem. Trochu jako bychom běžně chodili do Stavovského divadla vstupem pro zaměstatnce, chybí jen náklaďáky převážející scénografii. Na některých chodbách bylo dokonce zhasnuto, takže jsem měla pocit, jako by se snad představení zrušilo a jen mi to nikdo neřekl.

Ve foyer divadla tady nenajdete žádné občerstvení, takže vínko a chlebíček si musíte dát už po cestě. Většina lidí si ale do sálu bere PET lahev s vodou, ze které následně pije během představení. Váš kulturní zážitek je tedy ještě zpestřen o serenádu plastových lahví.

Lidé se do divadla převážně neoblékají nijak speciálně. Většina diváctva přijde v teniskách a džínách, což je mi vlastně vcelku sympatické. Nikdo se na vás nekouká špatně za to, co máte na sobě. Zkrátka jste přišli za uměním, a to je to, na čem záleží. Možná by naopak koukali, kdybyste přišli v obleku či lodičkách, a to i do hlavního sálu, nejen do studia.

Uvaděči mají kromě kontroly lístků a prodávání programu ještě několik dalších úloh. Když vejdete do sálu, zjistíte, že sedadla nejsou očíslovaná, pouze řady. Není to ale tak, že byste si mohli sednout kamkoli. Naopak, na vstupence máte jasně napsané číslo sedačky. V tu chvíli přichází uvaděči a dovádějí vás až k vašemu místu, s úsměvem a ochotou. Díky téhle cestě k sedačce máte pocit, že jste s nimi navázali až přátelský vztah.

Ten ale může velmi rychle skončit, jelikož jakmile se v sále zhasne, z přátelského uvaděče se stává nekompromisní bachař. Stačí, když vytáhnete telefon, zašustíte obalem, a už na vás míří červený paprsek laserového ukazovátka. Při poslední návštěvě mě vlastně víc než samotný kus bavilo a fascinovalo sledovat uvaděče. Jak neustále vstává, zase si sedá, svrašťuje obočí a laserovým paprskem zaměří každého, kdo se odváží vytáhnout telefon. Sledoval celý sál s takovou ostražitostí, že jsem měla pocit, jako by na nás místo uvaděče dohlížel sniper.

O přestávce většina Řeků vybíhá ven před divadlo na cigaretu. Ani během pauzy si totiž nekoupíte žádné občerstvení.

Představení končí okolo půlnoci, což je pro mě opravdu nezvyk. Když jsem se poprvé vrátila z divadla takhle pozdě, spolubydlící mě podezřívaly, že jsem určitě ještě šla někam na skleničku, protože jinak bych se přece nevracela z divadla v jednu ráno.

A na konec pro vás mám ještě jeden tip. Pokud někdy půjdete do Národního divadla na představení ve velkém sále, doporučuji nechodit na balkón. Výhled z něj je totiž zhruba takový, jako když v Praze sedíte za sloupem v Divadle Na zábradlí.

- Veronika Vaňková