Požár viny v naší čtvrti (Poslední oheň)

Posledním divadelním představením prvního festivalového dne byla inscenace dramatu současné německé dramatičky Dey Loher s názvem Poslední oheň. Diváctvu zprostředkovala komplikovaný a dekonstruovaný text pomocí jedenácti herců a světlého plátna nataženého přes délku jeviště.

Základní premisou děje je příchod cizince do čtvrti německého města a následná smrt chlapce Edgara, kterého zajede narkoman Olaf v kradeném automobilu. Tato událost zamotává život všech zúčastněných postav. Rodiče zemřelého dítěte se snaží se ztrátou vyrovnat a oba nacházejí krátkodobou útěchu v mileneckých vztazích. Olaf je souzen za jeho trestný čin. Susanne, babička Edgara, trpí Alzheimerovou chorobou, a tak neustále zapomíná na jeho smrt. Symbolizuje tak do jisté míry neustále vracející se vzpomínky a nelineární proces truchlení.

Postava, která nezapadá do prostředí, je samotný cizinec. V něm se vměstnává trauma způsobené událostí, neboť byl jejím jediným přímým svědkem. Po incidentu si v pokoji opiluje prsty pilníkem na kov. V průběhu inscenace se stává zpovědníkem pro celou čtvrť, v závěru se do něj zamiluje matka Edgara a uniká za ním poté, co její muž zabije Susanne a sám zmizí. V postavě cizince se rovněž zhmotňuje název dramatu, kdy na konci umlátí Edgarovu matku k blízké smrti a sám sebe zapálí, aby ji přivolal pomoc. Jak je zjevné z tohoto popisu, již původní drama je náročný a v některých místech i krutý a nemilosrdný text.

Scénografie se kromě samotného plátna omezovala převážně na kostýmy, sladěné do bíle, či béžové barvy. V zásadě všem hercům a herečkám chybí spodní část oděvu a mají na sobě od pasu dolů pouze spodní prádlo. Diváctvu je tak odhalena pouze polovina jejich těl, vrchní části oděvu se symbolicky vzdávají až se svou smrtí. Lze si pod tím představit průběžné odhalování nitra postav. Scénografie je minimalistická, a tak se hlavním hnacím motorem stává herectvo a herecká akce.

Po celou dobu inscenace je na scéně přítomen prakticky celý herecký soubor, kromě Olafa, který je nejčastěji mimo hrací prostor. Znásobuje se tak představa, že celá událost není jen osobní tragédií jedné rodiny, ale celého společenství. Bylo by možné v jistých momentech inscenace najít i podobnosti s chórem v antické tragédii, ale tato interpretace by spíše byla již příliš vyhrocená.

Minimální počet rekvizit zapříčiňuje, že herci musí pracovat zejména se svými těly. Tělesnost je také důležitým tématem inscenace, důležitá je z tohoto hlediska postava učitelky Caroline, která má odoperovaná prsa, v průběhu inscenace získává prsní protézu a na konci si otevírá obchod s podobným zbožím. Kromě toho se tělesnost zrcadlí také v několika milostných scénách. Mimo ně se herci a herečky navzájem skoro nedotýkají a jednají vůči sobě primárně v náznacích, například v již zmíněných scénách, kdy cizinec bije matku Edgara.

Milostné scény působí v mnoha ohledech dvojznačně, často mají temný či problematický podtext, například nevěru. Z hlediska mých osobních pocitů jsem cítil z těchto scén zpravidla rozpačitost, šla z nich jakási nejistota, ostych a v některých případech chlad. Je otázkou, zda šlo o záměr, či o problém spojený s komplikovaností a náročností, které vyžadoval takový herecký výkon. Tato rozpačitost se přenášela očividně i na ostatní diváctvo, které některé z těchto scén doplňovalo smíchem.

Inscenaci jsem viděl již podruhé a můžu zhodnotit, že se od začátku letošního roku výrazně zlepšila. Prostor Divadla v Celetné pro ni byl vhodnější a herecký soubor působil více sehraně a plynule.

- Lukáš Hladík