Posmrtné moralizování Emy Destinnové (Hlas z bankovky)

Rozhovor s autorkou scénáře a režisérkou Magdalenou Klímovou a herečkou a autorkou kostýmní výpravy Helenou Hoškovou.

Vidíte v inscenaci nějaká témata a motivy, které jsou aktuální i pro dnešní dobu?

MK: Inscenace nám jasně ukazuje, troufnu si říct, pokrytectví české společnosti, když zemře velká a významná osobnost. Klasický čecháčkovstvím, nějaká česká malost, v podstatě. Potřeba shazovat významné osobnosti a hledat u nich špínu, ačkoli víme, že byly veliké, i když není samozřejmě černobílé. A přesně to hraje do karet těm malým českým lidem. Nejpřesnější výraz, co mě napadá, je posmrtné moralizování. Taková parodie na českou společnost, po jistém výkladu. A potom je hrozně zajímavý, když to někdo vidí a sám se vlastně chopí stejný pozice, v jaké jsou ty postavy, ale zároveň s nimi nesouzní. Tak to se pak hodně propíše charakter.

HH: Ten, kdo zemře, už nemá možnost tý výpovědi a můžou se k tomu člověku vyjadřovat jen lidi, který mají svůj subjektivní názor. Ten ale může být kolikrát zahlcenej jejich nenávistí k určitý obecnosti. To, co na Emě Destinnový ti lidi vlastně, považují za to špatný, za to hrozně zvláštní, se mi na ní naopak velice líbí. Přijde mi, že v tom ona byla tak moc pokroková.

Helčo, jaké to je fungovat jako autorka kostýmní výpravy a zároveň jako jedna z herců? Je něco, co obě práce propojuje? Pomáhá ti vlastní herecká zkušenost při navrhování kostýmů? A pomáhá ti navrhování vlastního kostýmu lépe se propojit se svou postavou?

HH: Určitě mi přijde, že je hrozná výhoda být součástí toho souboru a vytvářet pro něj kostým. Protože ty lidi znám a zároveň vím, co nosí, takže dokážu odhadnout, v čem jim je příjemně a v čem třeba ne. Zároveň ta komunikace je víc taková na tělo, otevřenější. Takže v tom si myslím, je to určitě výhoda. Na druhou stranu nevím, jestli je výhodné šít sám na sebe, přijde mi, že jsem vlastně měla trošku zaujatej pohled na to, abych pak oddělila sebe od postavy učitelky zpěvu.

Inscenace měla premiéru v červnu 2025. Je něco, co se v ní za tu dobu změnilo, posunulo?

MK: Za tu dobu se nám vystřídalo několik alternací. A s každým novým hercem nebo herečkou dostala inscenace trošinku jiný rozměr, protože při režii jsem se nesnažila herce vpasovávat do nějakých šablon postav, ale naopak v nich hledat přednosti pro danou roli a ty prohlubovat. Takže s každým novým hercem nový rozměr.

HH: A já doufám, že jsme se za tu dobu naučili nějak lépe a citelně fungovat s gramofonovými deskami.

Tohle je vaše první inscenace mířená na starší publikum, předtím jste vždy hráli představení především pro děti. Jaký to mělo vliv na váš proces tvorby?

MK: Při rozboru postav jsme šli do větší hloubky a rozkrývali různé roviny.

HH: S tímhle hodně souhlasím. Myslím, že vlastně byla trošku znát změna i v těch zkouškách. Víc jsme šly po propojenosti toho souboru v rámci nějakého naladění, spíš než v komediální dramatický pohotovosti. Přímo před zkouškou máme 20 minut naladění, rozproudění, a přijde mi, že jsem se teď vlastně v téhle skupině – i tím, že nám odešlo dost lidí – víc zaměřili na tu skupinu jako takovou a na vnitřní napojení. Spíš než na naše obecný herecký výkony.

MK: Při procesu tvorby došlo k mnohem většímu soustředění a koncentraci, a to se podle mě propisuje i do výsledného tvaru inscenace. Nejen proto, že inscenace zkoumá docela těžká, hluboká a vážná témata.

Je něco, co byste chtěly o vaší inscenaci nebo souboru říct, a nikde zatím nezaznělo? Fakt ze zákulisí, historka ze zkoušení, či cokoliv jiného.

MK: První tři roky jsme se scházeli na půdě 4x4 metrů a měli zkoušky tam.

HH: A teď máme vlastní tělocvičnu!

Poslední otázka. Kdy jste naposledy držely bankovku s Emou Destinnovou a za něco s ní platily?

HH: Podle mě velmi zřídkakdy v životě a myslím, že procentuálně nejvíc na skautských akcích, protože sama takový velký peníze random v kapse nenosím.

MK: Nikdy jsem neplatila Emou Destinnovou. Je to pro mě vytoužená modla.

Otázky pokládala Anna Marie Hulíková