Otravný divák jako konstituující jednotka divadelního zážitku

Nelekejte se hyperakademického názvu, nakonec půjde o věc, kterou jsme my všichni někdy byli, nebo jsme si ji alespoň někdy zažili. Navíc já se v takových názvech vyžívám, a vlastně i tak nějak dává smysl – to mi holt budete muset věřit.

V neděli odpoledne, jak určitě víte, se odehrálo představení Pan Burns (ano, opravdu jde o toho Burnse ze Simpsonů). Není mou povinností psát o představení jako takovém, ale je mým milým privilegiem, že jsem v hledišti zažil tak superdivadelní událost. Jak často asi vnímáte, že kolem vás sedí i další diváctvo? Jak často se koukáte jinam než na jeviště/hrací prostor nebo hodinky? V hledišti totiž nejste sami, tedy aspoň skoro nikdy pokud možno. Pan Burns byl naprosto přijatelně užitelným představením, abych nevynášel žádné zbytečné soudy, ale valnou většinu mého osobního zážitku vytvořila dvojice a později trojice diváků, které sice možná tolik o divadlo nešlo, ale o to víc šlo o něj díky nim mně.

Nejdříve mluvili trochu moc nahlas, takže nenápadně stahovali mou pozornost od jevištního dění, až je dokonce jeden z dalších diváků musel okřiknout! Tak čiře divadelní, vlastně i společensky příkrý krok nemůže mou pozornost neupoutat. Pak už jsem žil především tím životním divadlem, které se hrálo v řadě přímo přede mnou, a to jsem ještě netušil, že si tito rozšafní páni přisednou ještě blíže. Divadlo jako logaritmická křivka, čím méně pozornosti tam, tím více pozornosti zde, tím více pozornosti zpátky tam – zpětnovazební smyčka na n-tou, all heil Erika Fischer-Lichte.

Diváci totiž započali absurdně intenzivní interakci s herci a herečkami – jedna věc byl stále hlasitější vskutku hurónský smích, druhá jejich naprostá otevřenost jakékoli (inter)reakci. Přišlo mi, že se pro ně existence stáhla do nynějšího momentu, neexistovalo nic než oni tři a ti, co něco na jevišti předvádí. Jenže tyto věci se nedějí ve vakuu, má pozornost byla už dobrých 15 minut výhradně u nich. Divadelní zážitek jako by prošel transpozicí, vědomí mé divácké příslušnosti, samotná absurdita celé podstaty takové události se dostávají do popředí. Konstituují onen divadelní zážitek, vytváří událost, gradují všechny situace, akcentují onu magickou (meta)divadelní spolupřítomnost.

Vrcholem jejich hereckého výkonu, jak by se vlastně už dalo bez ostychu říci, byl moment, kdy během zkoušky (která se odehrávala na jevišti v rámci fabule) překvapí postavy neznámí lidé se zbraněmi. Pro naše tři diváky jasná, automatická věc, když bezprostředně reagují a vytahují zbraně ze svých pouzder (rozuměj – pomocí palce, ukazováčku a prostředníčku předstírají pistole). Hra se posouvá a přesouvá, je imanentní a bezprostřednější než během předešlých chvil. Diváctvo se nenuceně a s nadšením angažuje, hru rozehrává a posouvá zas dál, čímž můj zážitek jakožto dvojitého pozorovatele graduje do nových výšin. Tito mladí pánové sic vzali mou pozornost ze sledovaného kusu, ale tím samotný kus vylepšili a mou pozornost zas upřeli k nově zrozené, rozšířené dramatické situaci. Prostupnost jeviště a hlediště, herectva a diváctva se zabsolutizovala, zážitek neutrpěl, ten si pěl.

Co se tímhle vším snažím říct? Asi nic speciálního, spíš, pomocí mého Bc. titulu z divadelní vědy a s ním nabitých znalostí, se pokouším něco předat dál a třeba vylepšit a ozvláštnit i ty vaše divadelní zážitky. Protože nejde jenom o to, co se plánovaně hraje na jevišti, co kdo napsal do dramatického textu nebo scénáře. Divadlo je událostí, je kolektivním vědomím i svědomím, je naším společným bojem. My všichni jsme konstituenty divadelního zážitku, protože kdyby ne, tak herci a herečky nemají co žrát.

- Jakub Tesárek