Opulentní Goliášové Marie Měkotové (V zahradě jsou s láskou svou Don Perlimplin s Belisou)
Inscenaci V zahradě jsou s láskou svou Don Perlimplin s Belisou přivedla na svět Marie Měkotová společně se svou hereckou gardou; Maxmiliánem Maternou (Don Perlimplin), Klárou Plajnerovou (Dona Belisa), Leou Csámpai (druhý skřítek, Belisina matka) a Danielou Fabry (Marcolfa, první skřítek). Inscenace premiérovala 26. října 2026 a zahajovala Festival studentského divadla v Celetné.
Následující rozhovor je veden s režisérkou Marií Měkotovou pár hodin po představení.
Drama španělského literáta Federica Garcíi Lorcy jste si k inscenování vybrala sama?
Ne, dostala jsem jej zadané v rámci režijní přípravky OLDstars a nejdřív jsem se s ním vůbec nedokázala sžít. Říkala jsem si, že je to tak trochu za trest (smích). Bylo pro mě těžké uchopit postavy a vztahy mezi nimi, měla jsem pocit, že je verše staví do zvláštních opulentních podob, stáli proti mně jako Goliášové. Musela jsem v sobě text nechat usadit, abych zjistila, že obsahuje i osobní, lidskou rovinu skrytou pod megalomanskými obraty.
Dokážete říct, jak dlouho toto usazování trvalo?
Ha, bylo to vlastně rychlé. O zadání jsem se dozvěděla na začátku srpna, v září už proběhla první čtená s herectvem, které jsem, mimo Maxe, do té doby neznala. Z toho jsem zprvu byla dost nervózní, ale popravdě mi herečky a jejich obsazení nakonec pomohly najít klíč k hlubšímu pochopení některých postav. Pak následovalo pár zkoušek a teď je po premiéře.
Kým je vlastně Don Perlimplin ve Vašem podání? Jaká je Belisa?
Don Perlimplin je Don Quijote a paní Bovaryová v jednom. Je delulu postarším pánem a drama queen zároveň (smích). Má vznešené teoretické cíle, ale nemá praktickou, žitou zkušenost. A Belisa má v sobě něco ze skřítků vyskytujících se v inscenaci, je sice donucena k svatbě s chlápkem, který je totálním podpantoflákem své chůvy, ale rozhodne se jednat, můžeme říct, neeticky, hříšně. Tím si ale uchová svou vnitřní svobodu. To se mi na ní líbí.
Jaká byla spolupráce s herci? Jste režisérka – diktátorka?
Ne, nejlépe se mi funguje v tvůrčím dialogu, v reakci na nápady a podněty ostatních. Takhle třeba vznikly paruky z ruliček toaleťáku. Byl to vtípek, ale reálně se ujal.
Je pravda, že pro Vaši inscenaci je toaletní papír dost signifikantní; ruličky se užívají i jako dalekohled, odvinutý papír slouží k oddávání, zároveň je psaním a v kombinaci s červeným světlem pláštěm milence Belisy. Co za tímto výrazným motivem vězí?
Vše se nabalovalo na vtip s parukou a mně tahle stylizace přišla v něčem nosná, výrazná a podporující groteskno. V plášť se toaleťák proměnil díky Maxově kreativitě. V z Košické, kde jsme zkoušeli, zapnul větrák a začal s ním blbnout. Toaleťák se kroutil a připomínal záhyby textilu, přišlo mi to jako dost působivé řešení, tak jsme jej použili… A taková interní libůstka: v nějaké fázi jsme si z papíru dělali legraci, že značí Perlimplinovu impotenci. Myslím však, že to se nakonec do představení nepropsalo.
Tuším, že hudba byla rovněž dost zásadním komponentem inscenace. Jaká však byla její celková koncepce?
Hudba byla vybíraná pro tvorbu atmosféry, nedrželi jsme se jedné doby ani žánru. Nápady na ni jsme přinášeli společně, Klára přišla s Habanerou z Carmen, Requiem od Mozarta jsem našla já. V průběhu jsme využili i Csárdás. Vnímám, že hudba je pro celek důležitá, podporuje budování dramatické situace, drží tvar a podle mě i nás.
Myslíte "nás" jako inscenační tým, nebo jeviště s hledištěm?
Obojí, hudba posiluje napětí, udržuje rytmus. V hluchých místech zaujme své místo a momenty vykryje.
Než se rozloučíme, můžete nás pozvat na nějaké další termíny představení?
Budeme hrát 20. listopadu a 4. prosince na stálé scéně OLDstars v Košické. Do té doby chci ještě více vypointovat některé mikrosituace. Také budeme zkoušet alternaci Belisy , což by mohlo trochu pozměnit dynamiku vztahů. Jsem na to zvědavá.
- Otázky pokládala Hana Douchová