O adaptaci, textu a mezigeneračním traumatu (Maryša)

Rozhovor s představitelkou titulní role Viktorií Klepetkovou.

Myslíš si, že je adaptace díla vždycky vhodná? A pokud ano, myslíš, že je aktualizace nutná? Či že dnešní divák dokáže pochopit i soudobý kontext, pokud je dobře ztvárněn?

Určitě si myslím, že je fajn vytahovat ta stará díla, jako je například Maryša. To si myslím, že je právě ta výzva. Mě na divadle baví hledat tu odpověď na otázku "proč to hrát teď?" a nějaké ty naše důvody či názory na to, co tím chceme říct, sdělit. Pokud je to dobře režijně zvládnuto, tak by to mělo k divákovi promluvit soudobě.

Co chcete nově dodat ke kontextu Maryši jakožto díla? Jaká témata či motivy chcete podtrhnout?

Když jsme se bavily s holkama, které tu hru vybíraly, tak jsme si říkaly, že celé to téma je již v tom, že jsme si vybraly právě Maryšu. Jde nám o jisté tradice nebo o tu větu "protože se to tak dělalo vždycky". Proto jsme si vybraly Maryšu a jedním z témat, které se snažíme sdělit, je ten hlavně rodinný (nebo i společenský) nátlak, jenom kvůli faktu, že se to tak dělalo vždy, který nemusí mít žádné odůvodnění.

Zároveň má ta inscenace zahrnovat i nějaké generační trauma. Prostě "takhle se to dělalo vždycky a já jsem si to také musela prožít, tak ty si to taky prožiješ, protože to prostě takhle je. Přece, když já jsem to zvládla, tak ty to zvládneš taky."

A ponecháváte text původní?

Ano, text je úplně původní. Jen proškrtaný.

Na koho chcete touto inscenací zapůsobit? Kdo je váš ideální divák?

Já upřímně chci, aby to zasáhlo všechny generace. Už máme i nějaké ohlasy a jsme neskutečně spokojené, že to zasáhlo tolik lidí, ať už lidi z naší generace, kteří v tom dokázali vidět jak sebe, tak i tu hru, nebo tu historii, a to, jak se to dělo dříve, a že nesmíme dopustit, aby se něco takového znovu dělo. Zároveň mě překvapuje, jak moc ta starší generace dokázala také vyčíst inscenační téma. Vlastně se to snažíme hrát pro všechny. Samozřejmě nevím, co by na to odpověděly režisérky, ale já to vidím takhle.

Vidíš ve své herecké tvorbě jistou inklinaci k danému tématu či motivu?

Určitě. Tohle [Maryša] byla moje vysněná role a přišlo mi neskutečné, že ke mně přišla a že ji můžu hrát. Celkově mám Maryšu jakožto dílo moc ráda. Baví mě hledat nové smysly a různé adaptace. Také se cítím dobře v rolích, které jsou hodně emocionální. Nebo v těch, které prožívají nějaké výkyvy. Nebo, že prožívají hodně. I v rolích, které jsou silné kvůli tomu, jak moc prožívají.

Myslím si, že jsem mohla s touhle rolí hodně vyrůst a pohrát si s ní a naučila jsem se dát svoje emoce do té postavy. Inklinuju k hodně emočně založeným postavám.

A na co se na festivalu těšíš nejvíce?

Moc se těším na to prostředí a na ty lidi. Myslím si, že v okolí divadla jsou nádherní lidé. Nejvíc asi tedy na tu atmosféru, na ostatní inscenace a na afterparty.

V čem tě můžeme kromě Maryši vidět?

Teď nejvíce hraji v Cestě do Úbic, což je další projekt souboru Li-di. Hraju postavu řidiče. Je to postavené jako absurdní drama, takže ty názvy rolí jsou spíše pro nás. Divák asi nepotřebuje nutně vědět, že jsem řidič. Takže vlastně hraju Vlastu, protože všichni jsme tam takoví Vlastové.

- Otázky kladla Bibiana Nesvadbová.