Návštěvní den nikoli v Semaforu, ale v Solné věži (Návštěvní doba)
Inscenací složenou ze čtyř samostatných příběhů, z nichž každý režíroval jiný režisér, prostupuje motiv návštěvy člověka přicházejícího zvenčí za někým, kdo se nachází uvnitř. Přestože jednotlivé části pracují s odlišnými postavami, atmosférou i tématy, dohromady vytvářejí obraz mezilidských vztahů, osamělosti a rozdílného vnímání svobody.
První příběh Na odstavené koleji se odehrává ve starobinci, kde snacha (Markéta Novotná) navštěvuje svého tchána Helmuta (Štěpán Jan Krafka). Ten je svérázným, humorným starcem, který má raději psy než lidi, především svou fenku Haiku. Když se dozví, že ji snacha nechala kvůli stáří utratit, otevírá se zajímavý rozpor mezi jeho postojem k eutanazii a bolestí ze ztráty zvířete. Nadčasový příběh získává aktuálnější rozměr díky papírové čepičce odkazující k nedávné demonstraci na Staroměstském náměstí. Výrazný prvek červeného osvětlení, které evokuje Helmutovy vzpomínky na nacistickou dobu, však mohl být rozpracován ještě o něco více.
Druhý příběh Vražednice je postaven především na mizanscéně a řeči těla manželského páru. Kurt (Bruno Babka), jehož žena (Tereza Střihavková) sedí ve vazbě za napadení nožem, působí výbušně a snaží se své okolí přesvědčit o vlastní pravdě. Jeho chování dokreslují drobná gesta, například kontrolování času na mobilu, rozbalování bonbonu během rozhovoru nebo fanatické zkoumání konstrukce židle. Jeho žena vnímá vězení jako druh vysvobození, protože konečně nemusí pečovat o ostatní. Z jejích promluv je jasné, že jí její dosavadní život nedával smysl. Vzniká tak paradoxní otázka, zda se člověk s omezenou svobodou nemůže cítit svobodněji než ten, kdo žádná omezení nemá. Příběh navíc reflektuje současný problém anonymní nenávisti na sociálních sítích.
Třetí část jménem Pšenice na dálnici se oproti předchozím příběhům nese ve výrazně komediálnějším duchu. Aktivistický countryman (Jan Šípal) je otcem umístěným v psychiatrickém zařízení. Odvolává se na syndrom Michaela Kohlhaase, jehož význam však zůstává nejasný. Zajímavým prvkem je přítomnost mlčící dívky, která může představovat jeho vzpomínku na dceru, když byla ještě holčičkou. Její přítomnost tak naznačuje otcovy obtíže přijmout, že jeho dcera (Barbora Wildová) dospěla a vytvořila si vlastní názory. Konflikt se společností a rodinou zároveň se zde projevuje také prostřednictvím odporu proti stavbě dálnice. Symbol, který lze spatřit v dětské stavebnici, se kterou si hraje mladší verze dívky, se pak vyjevuje jako hlavní příčina konfliktu. Vyvrcholení celého příběhu a závěrečný odchod dcery však působí poněkud strojeně.
Poslední příběh Člověk už ničemu nerozumí sleduje Josefa (Martin Alan Dušek), který pravidelně navštěvuje svou manželku (Natalie Danielová) v nemocnici. Jeho příchody uvozují dopisy adresované různým členům rodiny, na které však nikdy nedostáváme odpověď. Komediální situace vznikají zejména díky dvěma hercům, kteří průběžně přebírají různé role. Závěr, v němž se scéna postupně vyprazdňuje, až na ní zůstane pouze Josef, přináší výrazný, i když asi předpokládaný obrat. Naději, že se manželka vrátí domů na Štědrý den, vystřídá zpráva o její smrti. Přesvědčivý herecký výkon transformoval se vším všudy Martina Alana Duška do truchlícího a bezradného Josefa.
Inscenace nabízí čtyři rozdílné pohledy na lidské vztahy, přičemž její největší předností je schopnost propojit humor s vážnými tématy. Ne všechny režijní postupy jsou ve výsledku podané s lehkostí a některé aspekty zůstávají nedotažené. Různorodost příběhů se však skládá v celek, který má správné tempo. Tato inscenační fúze umožňuje divákovi hledat vlastní významy a přemýšlet o tom, co se odehrává nejen mezi postavami, ale i v jejich nitru.
- Annette Šulová