Morální dilema pod benátskou maskou (Smyčka)

Když divák vstupuje do sálu, na scéně už stojí aktéři na praktikáblech, v dlouhých černých hábitech a benátských maskách. Vpředu u mikrofonu se nachází herečka v bílém plášti, která neustále opakuje definici zabití a vraždy. Přicházející divák tak okamžitě chápe, že porota je již delší dobu uprostřed jednání – přichází tedy do děje, který už dávno běží.

Po krátkém úvodu ženy v plášti, která představuje situaci a vysvětluje, že porota se musí na verdiktu shodnout jednohlasně, jinak bude rozpuštěna a nahrazena, se děj rozvíjí v souladu s filmovou předlohou. Oproti originálu zde vystupují i ženské postavy, jejich zkušenost se však do rozhodování nijak výrazně nepromítá a ženské postavy prostě přebírají mužské charakteristiky z předlohy.

Jsme svědky debaty o vině a nevině, kterou odstartuje pochybnost jednoho z porotců. Jakmile tento porotce vyjádří víru v nevinu obžalovaného, sundá masku i hábit. V tu chvíli se z majestátních, jednotných postav stávají prostí lidé – nejistí, zakopávající o své hábity, stěžující si na horko a nemotorně se pohybující po místnosti. Dlouhé černé hábity zde fungují skvěle – nejen jako kostým, ale i jako silný scénografický prvek.

Při pokusech ostatních porotců přimět "rebelanta", aby se k nim přidal a hlasoval pro vinu, se hábity stávají i nástrojem manipulace. Porotci ho přikrývají, snaží se ho doslova "pohltit" a přivést zpět k uniformitě.

Hlasování porotců je vizuálně velmi působivé – s každým hlasováním přichází žena v bílém plášti a na dlouhý provaz váže smyčku za každý hlas pro vinu. Tento scénický prvek v inscenaci funguje výborně a dodává jí symbolickou sílu.

Také ztvárnění důkazních materiálů je nápadité – posílání nože mezi porotci či zkoumání půdorysu bytu působí promyšleně a vizuálně atraktivně. Dlouhé dialogy jsou živé, místy až zábavné a často vybízejí k zamyšlení, přesto se občas kvůli rychlému tempu a drmolení herců pointa ztrácí těsně před odhalením.

Dramatickým vrcholem inscenace je scéna, kdy porotce, který navzdory všemu tlaku zůstává přesvědčen o nevině obžalovaného, skončí zapletený do provazů ostatních porotců. Ti ho svazují, házejí si s ním a symbolicky ho tlačí do kouta. Následuje scéna, která má potenciál být silným vyvrcholením tohoto nátlaku – ostatní porotci roztočí provaz a "rebelant" přes něj přeskakuje, zatímco musí odpovídat na jejich útočné otázky. Bohužel, během dnešního představení se provazu neustále něco stavělo do cesty, takže akce působila spíš komicky. Přesto věřím, že pokud se tato scéna technicky podaří, vznikne velmi silný a působivý obraz.

Na závěr se porota shodne na verdiktu. Divák zůstává s morální otázkou – ke komu se přiklonit. Porotci odcházejí do bouřky, o které se v průběhu celého představení mluvilo. Žena v bílém plášti přistupuje k mikrofonu a pomocí konvice, plechu, chrastítka a svítilen mířených do publika vytváří iluzi bouřky. Bohužel v ten samý moment začne hrát melancholická píseň, která tuto zvukovou akci překryje a oslabí její účinek. Přitom právě bouřka byla dramaturgicky silný motiv – nevyhnutelná, postupně připravovaná, která by si zasloužila větší prostor k vyznění, například v duchu Water Walku Johna Cage.

Navzdory drobným nedostatkům mě inscenace po celou dobu bavila. Neustále mě překvapovalo, jaký vizuální nápad přichází v další minutě, a právě tato hravost a estetická promyšlenost byly její nejsilnější stránkou...

- Veronika Vaňková