Módní přehlídka Doriana Graye se Šmrncem rave party (Obraz Doriana Graye)

"Obdivujete někoho?"

"Obdivují vás taky?"

"Máte někoho rád?"

"Kde budete za deset let?"

Ulita bere známý klasický román Oscara Wilda, obléká ho do barevných vzorů, třpytek a lesku, moderních outfitů skoro jako na rave, ale základní příběh ponechává téměř nezměněn. Jediná výraznější změna se objevuje v závěru; Dorian probodává svůj portrét dýkou, ale neumírá. Vyměňuje si místo se svou vlastní podobiznou, která vystupuje z obrazu, a staví se po boku lorda Henryho.

Kostýmy jsou barevné, vzorované (někdy až šíleně) a u některých modelů už jde možná o umělecký efekt na úkor pohodlí. Více herců bylo možné nejednou přistihnout, jak si uprostřed výstupu "nenápadně" upravují nepadnoucí kus oděvu. Až na tento detail ale byly herecké výkony dobré. Sem tam ještě dojde na nepřirozeně výraznou gestikulaci či nevěrohodné odříkávání textu, nikdy ale nejde o nic tak zásadního, co by kazilo celkový dojem.

Část ansámblu zvládne projít celou inscenací bez jediného slova, ale ani tak nejsou nadbyteční a dokreslují atmosféru módní přehlídky jak z horečnatého snu či německého ravu nebo techna.

Zajímavá je tu práce s rekvizitami. Hned na počátku všichni herci vchází na jeviště za hudby jak z módní přehlídky a přináší s sebou šest bílých prken, která jsou nějakým způsobem využívána po většinu času inscenace. Tvoří rámy Basilových děl (včetně Dorianova portrétu), stávají se ložem posledního odpočinku Sibyly, využívají se při choeografovaných pohybových kreacích mezi scénami; během Henryho sexistického monologu o ženách slouží prkna herečkám na jevišti jako něco, co je má zakrýt a hned na to jako tyč k nakrucování. Výrazně na mě působily jako "argumenty" během rozhovorů o lásce mezi Henrym a Dorianem, kdy oba šermují prkny tak, až létají třísky. Doslova. A každá rána dřeva o dřevo podtrhává každý jedovatý názor a myšlenku, které Henry mladšímu příteli podsouvá. Nejsilněji ale působí, když prkna vytváří jakýsi ovál a představují (tedy alespoň dle mé interpretace) Basilův svět, který se na něj postupně hroutí. Jeho múzu (a lásku?) mu vzal Henry, přišel o svou nezávislost, po vytvoření perfektního díla nemá co tvořit dál a ani jeho budoucnost jako umělce nevypadá slibně a hroutí se. Ne náhodou chodí právě v tuto chvili mezi diváctvem osoby v bílém a ptají se ho, kde se vidí za deset let.

Mnoho prostoru pro úvahy a interpretaci nabízí inscenace v oblasti genderu. Basil, Henry i Dorian jsou ztvárněni herečkami a ani jejich kostýmy na mužskou roli moc nehledí. Dorian v sukni, podkolenkách a "Mary Jane" polobotkách budí dojem roztomilé, naivní a bezelstné školačky. Což vlastně funguje, protože neměl by přesně tento dojem Dorian vzbuzovat?

Mužem je ale hrán Dorianův obraz. Rozdílnost mezi reálnou osobou a portrétem podtrhují i skutečnosti, že herec je podstatně vyšší než herečka a je oblečen, jako by akorát vyrážel směr techno bar někde v Berlíně.

Jedno z hlavních témat románu i inscenace – umění – je zosobněno trojicí postav v bílém, které provází celou inscenací. Představení zahajují i ukončují úvahami, co že je to vlastně to umění, a svá slova doprovází "letuškovskými" pohyby dokreslujícími témata, o nichž zrovna mluví. Scénu nikdy úplně neopouští. I když zrovna nemají místo na jevišti, sedí někde na jeho okraji a sledují příběh. Dvakrát dokonce vchází mezi diváctvo a interagují s ním.

Inscenace se nepokouší o klasické činoherní zpracování známého díla a nebojí se experimentovat s formou. Ale stále si hlídá, aby vztah mezi formou a obsahem zůstal pevný a obě složky se navzájem doplňovaly. Protože jak jinak uvažovat o umění, než skrze něj samotné?

- Anna Marie Hulíková