Mezi ruinami a představami o antickém divadle

Loni jsme na divadelní vědě v zimním semestru probírali antické divadlo. Díky podnětným debatám a analýzám textů jsem se do něj postupně zamilovala. Po seznámení se základním fungováním prostoru antického divadla jsme totiž v hodinách diskutovali o tom, kde se v textu objevuje herec, odkud přichází nebo jak mohla být využívána skéné: stavba v zadní části hracího prostoru, která mohla sloužit jako zázemí pro herce, ale zároveň se stávala součástí divadelního prostoru. Těšila jsem se, že se vydám podívat na ruiny, jejichž podobu a fungování jsme zkoumali z učebny v Praze.

Po příjezdu jsem ale neměla hned čas vypravit se za ruinami antických divadel, a tak bylo mým prvním setkáním s venkovním divadelním prostorem Divadlo na Lycabettu. Bylo postaveno v šedesátých letech minulého století a dodnes se zde odehrávají nejrůznější koncerty a představení. Přestože svou architekturou se odkazuje na antická divadla, jeho oválná kovová konstrukce, obehnaná ze všech stran ostnatým drátem, na mě za denního světla příliš nezapůsobila. Ano, nabízí výhled na město a svými rozměry působí impozantně, což jsou společné předpoklady, které toto divadlo sdílí například s Herodou Attikou, žádný zvláštní pocit, který jsem si s antickým divadlem spojovala, se nedostavil.

Dalším setkáním s odkazem antického divadla byly plakáty lákající na letní produkci Theatra Akropoli, které navštěvují především turisté. Některé z nich, zvoucí na Médeiu, Hérakla či Odysseiu, působily až směšně. Když jsem se navíc bavila se svou vyučující o uvádění těchto "antických" tragédií, říkala mi, že se někdy svým pojetím blíží až parodiím, které se ovšem snaží tvářit naprosto vážně. Bohužel jsem žádné z těchto představení nemohla navštívit na vlastní kůži, protože většina z nich je uváděna výhradně v létě, tedy v hlavní turistické sezoně.

V návaznosti na tyto poněkud bizarní produkce mi vyučující vyprávěla také o dalším důležitém pilíři odkazu antické tragédie v současném Řecku – Epidaurském festivalu. Ačkoli i ten dnes přitahuje především turisty, sehrál významnou roli co je týče interkulturálnosti řeckého divadla. To už je ale jiné téma. Co jsem tím chtěla říct, je především to, že s "antickou tradicí" se člověk v Athénách setká na každém kroku. Bylo tedy jen na mně udělat ten poslední krok a skutečně se vydat za ruinami na Akropoli.

Těšila jsem se především na návštěvu Dionýsova divadla a Odeonu Héróda Attika. Obě divadla leží na jižním svahu Akropole, což je trochu problém, protože Akropole je jedním z turisticky nejatraktivnějších míst v Athénách a fronty mohou trvat i několik hodin. Mně se naštěstí podařilo vyrazit ve středu, a tak jsem ve frontě strávila "jen" hodinu. Většina lidí se hned po vstupu do areálu rozběhne k Parthenónu, takže na prohlídku divadelního prostoru budete mít o něco více klidu než na samotném vrcholu Akropole.

Ve frontě jsem začala trochu pochybovat, zda návštěva takto turistického místa vůbec stojí za to. Nebylo by přece jen lepší ji odpískat? Po nějaké době v Athénách se totiž i tisíce let staré ruiny stanou vlastně všedními. Ne že by se nacházely na každém rohu, ale když člověk už podesáté mine vykopávky, vedle kterých se tyčí paneláky, nebo dokonce narazí na antické pozůstatky začleněné do moderní budovy, začne si na ně zvykat. Hádat se s kamarády o tom, který sloup je iónský, který dórský a který korintský, už také není taková zábava jako poprvé. Navíc jsem Odeon Héróda Attika už viděla skrz mříže zespodu, z pěší cesty pod Akropolí. Stojí tedy vůbec za to vystát si frontu a prodírat se davem?

Tyhle pochybnosti ze mě ale okamžitě opadly, jakmile jsem uviděla Odeon Héróda Attika z úrovně teatronu, tedy hlediště. Ačkoli jsem si ho představovala o něco větší, ihned mě uchvátil. Vlastně ani nevím čím. Možná přesnou geometrií? Nebo blyštivým mramorem? Zkrátka to místo má svého genia loci. Výhled na Athény, v dálce moře… Je v něm něco vznešeného a kultivovaného. Ačkoli jeho původní krása už časem částečně pominula, člověk přesto cítí, jak mocným zážitkem muselo být pro člověka z antické polis přijít na představení do tohoto prostoru na pomezí přírody a civilizace.

Dionýsovo divadlo je už hůře rozpoznatelným divadelním prostorem, přesto zůstává fascinující. Choregický monument, který bychom mohli přirovnat k jakési tehdejší síni slávy, se bíle vyjímá nad divadelním prostorem. Je zasazený do kamenného masivu, jako by tam byl odjakživa, a přesto vytváří výrazný přechod mezi přírodním chaosem a řádem polis. Připomíná také prestiž tehdejšího divadelního života.

Zarazilo mě ale něco jiného. Na informačních tabulích věnovaných Dionýsovu divadlu se opakovaně objevovala vizualizace Wilhelma Dörpfelda z konce 19. století, která divadlo představovala s kruhovou orchestrou, tedy prostorem, v němž se odehrávala část dění. Dörpfeld se při své rekonstrukci snažil propojit několik zakřivených kamenů nalezených při vykopávkách do kruhu. Pozdější badatelé však některé jeho závěry zpochybnili a navrhli jiné rekonstrukce, které se liší i umístěním jednotlivých částí divadla. Některé kameny, které Dörpfeld považoval za součást kruhové orchestry, začali jiní badatelé interpretovat spíše jako konstrukce, jež měly bránit sesuvu půdy. V Praze jsme se o Döperfeldovi bavili jako o dávno vyvráceném teoretikovi, překvapilo mě tedy, že se na informačních tabulích objevovala právě Dörpfeldova vizualizace. Celou dobu, co jsem procházela mezi pozůstatky divadla, jsem si přála, aby tam se mnou byl někdo z našich pražských vyučujících a udělal mi přednášku přímo na místě.

Nakonec jsem ráda, že jsem se na Akropoli vydala. Život v Athénách mi totiž umožňuje konfrontovat představy o antickém divadle, které jsem si vytvořila v učebně a z knih, s tím, co z něj skutečně zůstalo. A také s tím, jak se k jeho odkazu vztahuje současné Řecko. Ukazuje se, že mezi antikou, jak si ji představujeme, a antikou, kterou můžeme pod nánosem komerce poznat dodnes, je ohromná propast, kterou lze překonávat jenom vlastním poznáním.

foto:

1. plakát k inscenaci Héraklis Theatra Akropoli

2. já nadšená z prvního pohledu na Odeon Heroda Attika

3. Divadlo na Lycabettu (v rohu je vidět zmiňovaný ostnatý drát)

4. Dionýsovo divadlo, vzadu ve skále je vidět choregický monument

- Veronika Vaňková