Matcha latte jako navoněný lunchmeat? (Navoněný lunchmeat)
Půlhodinová autorská inscenace, kterou si autor (Jan Míšek) režíroval a ztvárnil v ní i jednu z postav, mě překvapila množstvím témat, jež dokázala otevřít v tak krátkém časovém úseku. Nejblíže má k absurdnímu dramatu konverzačního typu, které prostřednictvím bizarních situací, vyprázdněných dialogů a výmluvných kostýmů zachycuje současnou společnost. Ještě před vstupem do hracího prostoru nám byl nabídnut panák nápoje Mountain Dew, jenž se následně stal ústředním motivem konfliktu mezi majitelem michelinské restaurace Emirem (Viktor Pavlíček) a jeho hostem Tomíkem (Jakub Michálek). Tento detail zároveň předznamenal způsob, jakým inscenace pracuje se zdánlivě bezvýznamnými motivacemi. Zde se povyšují na absurdně významné.
Po vstupu do místnosti jsme herce zastihli již na scéně. Dva z nich si krátili volnou chvíli mobilními telefony, přičemž jeden scrolloval se zapnutým zvukem sociální sítí. Jeho algoritmus nabízel známé melodie pro většinu z nás, a tak jsme si mohli domyslet na co právě kouká a podle toho pozorovat jeho reakce. Další herec (Petr Šimoníček), představující kočku, si čistil srst jazykem, zatímco Emir vše pozoroval od svého pultíku. Tento úvodní živý obraz nastavil atmosféru maloměsta, ve kterém se zastavil čas.
Neopomenutelnou složkou inscenace jsou kostýmy, které charakterizují jednotlivé postavy a zároveň je posouvají do roviny karikatury. Desetiletý Tomík, představitel mladé generace, má ponožky vytažené přes tepláky a tričko s vlkem jako symbolem alfa samce. Emir, majitel michelinské restaurace v malém městě, nosí tričko s nápisem Starobrno. Jeho kočka, pravidelně holena kvůli tomu, že se na malém městě nesluší chovat mainskou kočku, připomíná kočku rasy sphynxe. Oproti nim stojí František (Jan Novák), představitel velkého města, v elegantním světlém obleku a přibližně šesti kravatách uvázaných přes sebe. Ty následně rozdává ostatním, dokonce i kočce. Tento moment lze chápat jako symbolické ochočování; kravata se proměňuje v obojek a zdánlivě velkorysé gesto získává nádech mocenského vztahu.
Herecké výkony považuji za jednu z výrazných předností inscenace. Představitel Tomíka je ztělesněním hyperaktivního desetiletého chlapce. Množství energie, které do role vkládá, přesně odpovídá jeho charakteru, přičemž pro ostatní herce muselo být náročné si s tak výrazným hereckým partnerem udržet energii své vlastní postavy. Pak je nutné upozornit na představitele kočky Micky, jehož práce s pohybem těla i mimikou vytvořila mimořádně přesvědčivé ztvárnění zvířecí postavy.
Kontrast malého a velkého města představuje jednu z hlavních tematických linií. Zatímco Emir se řídí místními zvyklostmi a jeho podnik navštěvuje především Tomík kvůli sladkým pitíčkům, František reprezentuje svět moci a společenského postavení. Zároveň je to zejména on, kdo působí svým zjevem, úlisným chováním a náhlou potřebou sebeuspokojení jako pouhá snová představa. Inscenace navíc využívá současný jazyk a populární výrazy, které dialogům dodávají aktuálnost. Za velmi zdařilou považuji práci se slovem: známé fráze se opakují, jako by jejich používání samo o sobě nahrazovalo skutečný obsah, zatímco dvojité zápory vytvářejí krkolomné konstrukce, které upozorňují na nepřímost jednání. Některé výroky jsou pouhými frázemi a forma vítězí nad obsahem. Přesto však představení není jen navoněným lunchmeatem, ale skutečně dobrou uzenou šunkou.
Závěrečný obraz se téměř přesně vrací do toho úvodního, pouze muž (Jan Míšek) v modrém dělnickém overalu odchází. To ve mně vyvolalo pocit, že se vlastně nic nestalo. Kdyby se inscenace vůbec neodehrála, svět by zůstal stejný. A právě tato bezvýchodnost podle mě dokonale vystihuje absurditu současnosti, kterou lze snadno pocítit, ale jen obtížně pojmenovat.
- Annette Šulová