Mami, to není jen fáze! (Mučedník)

Mučedník je současnou divadelní hrou německého dramatika Mariuse von Mayenburga, která se s mimořádnou naléhavostí zabývá tématem víry, fanatismu a střetu osobních přesvědčení s moderní společností. Drama sleduje proměnu dospívajícího chlapce Benjamina, jenž se po náhlém náboženském prozření začne striktně řídit výkladem Bible a přesvědčením, že právě on je povolán napravit svět kolem sebe. Jeho víra se postupně mění v posedlost, která narušuje vztahy nejen v rodině, ale i ve škole.

Zpočátku jeho chování nikdo nebere v potaz – matka ho považuje za přecitlivělého puberťáka, učitelé za výstředního flákače a spolužáci za podivína. Benjamin však svou neústupností a charismatem dokáže postupně přimět okolí, aby ho začalo brát vážně – ať už se mu snaží odporovat, nebo podlehnout. Jeho náboženský fanatismus začne ovlivňovat běžný chod školy: mění způsob, jakým se vyučuje tělocvik či biologie, rozkládá vztahy mezi učiteli a vyvolává konflikty mezi studenty.

Mayenburg ve hře ukazuje, jak snadno se víra může proměnit v nástroj manipulace a jak bezmocná může být společnost, když čelí absolutnímu přesvědčení jednotlivce. Benjaminovo přesvědčení se nakonec stává silou, která převrátí životy všech kolem – a vyústí v nezvratnou tragédii.

Co se stane, když se studentský divadelní soubor rozhodne sáhnout po takto náročném a tabuizovaném tématu – a jako kostým zvolí vlastní nahotu? Přiznávám, že jsem byla zpočátku k jejich volbě velmi skeptická. Ne snad proto, že by motivy samotné hry byly pobuřující nebo nepřístupné, ale protože jsem měla obavy, že si soubor ukousl příliš velké sousto. Přeci jen, Mayenburgův Mučedník je dílo s hlubokou psychologickou strukturou, s náročnými dialogy a zobrazením velmi tenké hranice mezi vírou a fanatismem.

Musím ale s potěšením přiznat, že jsem se mýlila. Inscenace mě překvapila svou vyvážeností, citlivostí a především opravdovostí. Téma náboženského fanatismu bylo zpracováno s velkým respektem k původnímu textu, ale zároveň s osobním vkladem a živou energií. Režijní pojetí se nebálo riskovat – a právě díky tomu dokázalo oslovit.

Nahota, která by v jiném kontextu mohla působit samoúčelně, zde získala přesvědčivý symbolický význam. Odhalení těl se stalo metaforou odhalení duší, zranitelnosti i hranic lidské víry. Sexualita postav byla zobrazena přirozeně, bez laciné provokace, a přitom silně a emotivně. Velkou zásluhu na tom mají skvělé herecké výkony, které dokázaly unést psychologickou hloubku postav a přenést ji na diváky s autentickým zaujetím.

Celkově musím říct, že inscenace překonala všechna má očekávání. Ukázala, že i studentské divadlo může být odvážné, inteligentní a plné emocí, pokud za ním stojí poctivá práce, cit pro detail a opravdová víra ve smysl toho, co se děje na jevišti. Klobouk dolů – a hluboký obdiv všem, kdo se nebáli jít až na dřeň.

- Anna Hodíková