(Ma)sakrální výjevy (Masakry v rámečku)

Jedním z hostujících uskupení, které jsme mohli na FESD 2025 vidět, je druhý ročník KALD DAMU. Ti do Solné věže přivezli jejich herecké cvičení s loutkou či objektem s názvem Masakry v rámečku. Dalo by se říct, že právě loutkové nebo objektové divadlo je i přes bohatou tradici v naší zemi již pomalu okrajovým žánrem, zábavou pro nejmenší nebo dramaťákem, kam nás rodiče nutí docházet. Typický pozlacený rámeček nechyběl ani v Solnici, tam ale typičnost jaksi končí. Obzvláště od studenstva vyhlášených uměleckých škol se čeká jistá invence a kreativita, hraní si s formou a překrucování zažitých pravidel, což určitě v Masakrech nechybělo.

Ty se skládají ze tří částí, ze tří rodin po pěti různých členech. Žádná z částí na sebe přímo nenavazuje, jde jednoduše o jednotlivá cvičení, které si studenstvo samo vytvořilo pod odborným vedením. Ve svém pseudotextu určitě nechci převyprávět, co přesně se odehrálo, natož analyzovat jednotlivé rodinné příběhy, proto, abych se tomu vyhnul, to udělám ve zkratce právě teď! První je viscerální, animální, gore pohádka hrající si s odkazy na Karkulku; Druhá je mýdlová, kvazigroteskní opera, kde houbička na nádobí prochází zkázou; Třetí je road-movie v jednom kole (doslova) s najetými srnkami, kterým se (přirozeně) líbí blikající světla. Je to jasný? Nemusí být, o to nejde, spíš takhle nadhazuju to, o čem budu pár dalších řádek tak nějak obecně a dohromady plkat.

Zmíněný rámeček obsažený i přímo v názvu "inscenace" je vypovídajícím leitmotivem celku. Rámeček ani rámec totiž nikdy nezůstane stejný, z honosně kýčovitého se změní na recyklačně taktilní, až skončí v prosklené pneumatice. Velmi banálně, ale efektivně se tedy diferencují jednotlivé části, rodiny, což umocňovaly i lehce zdlouhavější přestavby (to považuji za pozitivní, protože při první jsem stihl si odskočit na lízopauzu). Navíc samotné rámy byly ještě rámovány hracím prostorem, protože sál Solné věže je svým architektonickým rozprostřením rámován několika podpěrami stropu.

Jak je mým zvykem, ani tady se nevyhnu reflexi různých metafaktů a postřehů. Třeba takové čekání na pár opozdilců hned na začátku, kteří stejně nepřišli, a herectvo tedy zůstalo v plném světle napospas zrakům celého hlediště, takže logicky nevydrželo a obratně a úsečně komentovalo tuhle z podstaty divadelní situaci. Milounký "moderátor" nebo spíše uvaděč David Štandera (tedy jeden ze studentů) celé pásmo uvedl, čímž ještě více akcentoval specifickou formu výstupů. Odlehčil a zpřesnil očekávání, protože, jak jsem již zmiňoval, o celek, o kus opravdu tolik nešlo – to neberte jako soud, spíše jako vyřčení faktu, i když takovou menší analýzu všech etud dohromady by to možná někdy sneslo.

Dalším moment, který bych milerád zmínil, je ona animálnost, viscerálnost a krvavost nejvýrazněji obsažená v první části, tedy v rodince Housličkových. Trauma warning opravdu nelhal, Housličkovi rozporcovali chudáka hladového vlka a se zakrvavenýma rukama odehráli zbytek výstupu. Tahle explicitní a doslovná tělesnost, vyzdvihnutá ještě pozdějším nabízením nějakého pokrmu diváctvu (šlo o roastbeef, jehož individuální recenze následuje záhy), nejjasněji odkazovala k masakru a k tomu, co si pod tím ihned můžeme představit. To, že se vystupující rozhodli sáhnout po i na opravdové maso, např. také srdce, nebáli se ušpinit při práci a mohli jsme tedy přímo pozorovat jejich zkrvavené ruce, jak animují všemožné objekty či loutky, pro mě vytvořilo ten nejčistší divadelní zážitek.

Už jste někdy slyšeli termín hierotopie? Neslyšeli, jasný, velmi ve zkratce jde o sakrální pojem označující všesmyslové zažívání liturgie a posvátných prostorů. Už cítíte, jak to napasuji i na Masakry? Kamna v Solnici, roastbeef, vůně Jaru, Monster energy drink, dynamické nasvícení, čelovky atd. To všechno působí, zaměstnává ten a ten a zas další smysl, až prožitek z představení posouvá nad běžný divadelní pokus, rozechvívá ty nejpřirozenější, nejvrozenější nitky. V takovém duchu jsem celou hodinku prožil, cítil jsem vším, co mi dovolilo.

Masakry jsou bezpochyby zdařilým cvičením a jedině mě těší, že se dostaly i ven z učebny až za námi, tak nějak mě utvrzují v mé naivní naději, že české divadlo má pořád někde schovanou budoucnost. Trochu jsem taky pomlčel o tom, že jsem vlastně zaujatý, protože dvě mé dobré kamarádky jsou herečkami a tvůrkyněmi tohoto představení, ale přísahám, že jsem se nenechal ovlivnit! Ale i právě přemilý pokec, který jsem s Klárkou a Evou vedl po jejich výkonu, ve mně utvrdil ono (ma)sakrální prožití. Takže díkec, škoda, že už se nejspíš masakrovat moc nebude.¨

- Jakub Tesárek