Lev, had a Ema (Hlas z bankovky - Ema Destinnová)
Ema Destinnová jako básnířka, herečka, pěvkyně, vlastenka, milovnice zvířat a výstředních šatů. Divadelní soubor Maják přibližuje osobnost ženy, jejíž jméno zná většina lidí především díky portrétu na bankovce. Nabízí divákovi mozaiku vztahů, vzpomínek a pohledů těch, kteří Emu během jejího života obklopovali. Výsledkem je představení s nápaditými scénickými prostředky a výraznými hereckými výkony, které však ne vždy dokáže nechat prostor k divácké interpretaci.
Scénografie je založena na šesti různých židlích a šesti lampách, přičemž každá dvojice náleží jedné z postav. Významnou roli hraje především světlo. Rozsvícené lampy lze chápat jako symbol přítomnosti jednotlivých postav v Emině životě, zatímco zhasnuté naznačují jejich vzdálenost či nepřítomnost. Tento vizuální princip je s jednou výjimkou přehledný a doplňuje vyprávění. Zajímavým režijním rozhodnutím je způsob, jakým je samotná Ema Destinnová na jevišti zastoupena. Většinu času za ni promlouvá gramofon s jejími písněmi, které jsou přehrávány, ale také násilně umlčovány. Ženské postavy přebírají její hlas jen výjimečně. Gramofon tak může vyjevit nejen Emin pěvecký talent, ale také způsob, jakým její osobnost postupně ovládají a interpretují druzí.
Šestice postav nám na začátku představí, které role ztvárňují. Postupně se však proměňují ve vypravěče a ztvárňují také další osoby, jejichž přítomnost je někdy omezena na jedinou repliku. Už samotné příchody postav a jejich úvodní promluvy přitom naznačují, jaký vztah k Emě mají. Výrazná diferenciace řeči pomáhá jednotlivé charaktery odlišit.
Významnou roli v Emině životě zastává její otec, přesvědčený vlastenec a podporovatel české kultury. Svou dceru vede k umělecké dráze a podporuje ji i v rozhodnutí vycestovat do zahraničí, nejprve do Drážďan. Zároveň však jeho přístup naznačuje, že její kariéra a jeho vlastní představy o životě dcery mohou mít přednost před jejími osobními přáními. Tato vztahová rovina patří k zajímavým momentům inscenace, protože ukazuje, že podpora může být zároveň formou určitého tlaku. Méně přesvědčivě pak působí mužská postava představující Eminy nápadníky. Jednotlivé muže herec odlišuje především výměnou doplňků, například šátku za kravatu či jedné čepice za jinou. Samotný herecký projev však zůstává téměř neměnný, a jednotlivé postavy tak postrádají výraznější osobitost. Množství nápadníků symbolizuje kufr plný pánských klobouků. Tento scénický prvek má potenciál stát se výrazným symbolem, jehož význam by však mohl být rozvinut dále.
Naopak velmi dobře funguje příběhová linka Andělky, Eminy placené společnice, která ji začne okrádat. Po smrti Emina otce odjíždí do Prahy a odcizuje cenné předměty. Její společenský vzestup je výmluvně znázorněn přesunem z malé stoličky s drobnou lampičkou do křesla, které předtím patřilo Eminu otci. Jednoduchá změna uspořádání scény tak získává konkrétní význam a srozumitelně vyjadřuje proměnu vztahu k moci i majetku. Živelné výkony ženských představitelek místy zastíní mužské postavy, zároveň ale podporují vyznění inscenace, podle něhož se k Emě muži často stavěli s větší úctou, zatímco ženy ji mnohdy nechápaly, záviděly jí nebo je její osobnost dráždila. Tento pohled je zajímavý, ale mohl by být zpracován méně jednoznačně.
Celkově lze inscenaci hodnotit jako zdařilý pokus o netradiční přiblížení významné osobnosti české kultury. Její nejsilnější stránkou je práce se světlem a jednoduchými scénickými symboly. Některé motivy však zůstávají pouze naznačené a nejsou dotaženy do hlubšího významu.
- Annette Šulová