LEDY roztají a zase rozmrznou

Inscenace LEDY je postavena jako čtyři navzájem protínající se příběhy. Spojuje je prostředí zasněženého pobřežního města, kam mají problém se dostat i běžné autobusy. K odpovědi na otázku, jaká je společné vnitřní téma všech rozhovorů, se v tomto článku ještě dostaneme.

Začátek i konec inscenace působí rozostřeně, divák je vhozen do světa, který mu je na první pohled neznámý. Konec přichází se stejným překvapením jako začátek. Příběhy jednotlivých postav nedostávají své výslovné uzavření, u žádné z nich si nemůžeme být jistí jejich budoucností, ale tento otevřený konec funguje jedině ve prospěch celkového vyznění.

Jednotlivé výstupy postav se pohybují po celém spektru emocí a nálad. Hned na počátku se seznamujeme s dvěma babičkami, jejich hlavním problémem je jak se dostat do města na pohřeb, následně se objevují několikrát během inscenace, kdy si stěžují na dnešní dobu. V dalším příběhu sledujeme první lásku, dva mladé chlapce s fascinujícím monologem o stále nesestoupených varlatech, obzvláště oni dva jsou zdrojem několika komediálních částí, i tak však jejich rozhovory nabízí něco hlubšího, jakousi obecnou pravdu o mužském dospívání.

Minimálně pocitově trvají nejdéle interakce staré matky a její dospělé dcery fotografky. Matka se po smrti jejího muže neustále fixuje na minulost a soudí svou dcerou právě podle zastaralých norem, vzniká tedy konflikt mezi těmito postavami a východisko není k nalezení. Občas se zdály tyto úseky přehlcené textem a upadalo v nich tempo, jinak herečky ovšem poměrně schopně uchopovaly dané téma.

Všechny charaktery inscenace se pohybují na společném prostoru pokrytém náledím, jež je představeno modrými plachtami. Kromě toho se kulisami staly tři židle zasazené do bílých látkových rámů/kvádrů, nejprve posloužily jako autobusová zastávka, dále jako byt pro matku s dcerou, a nakonec se z jednoho objektu stala vyhřátá vana chránící mladou dívku před mrazem.

Co tedy všechny výstupy spojuje? Odpověď není a ani nemůže být jednoznačná. Ze svého pohledu vidím, že každá postava poznává sebe sama, objevuje novou část vlastní existence, kterou ještě nepoznaly. Zároveň se mezi dramatickými postavami prolamují metaforické ledy, takže nezjišťují informace jen o sobě, ale i o svých druzích. Každá z nich má také svůj vlastní přístup ke změnám, některé si přejí je zamrazit a co nejvíce oddálit, jiné zase hledí vpřed novému životu a novým zkušenostem. Právě tento kontrast je jedním z centrálních spouštěčů konfliktu. Pro všechny tyto osoby je svět chladný, nepřívětivý a nevidí v něm až na malé výjimky útěchu.

Inscenace využívá dobře nastíněné univerzální lidské příběhy, občas ovšem pokulhává z hlediska tempa a nadbytečného textu. Skvěle buduje atmosféru díky vhodné scénografii, a dovede v některých případech diváka doopravdy polapit do svého imaginárního světa.

- Lukáš Hladík