Konverzační střípky z DAMU

Prokop Košař studuje činoherní herectví na DAMU, ale svůj volný čas tráví tvorbou ještě více divadla, tedy režií se souborem OLDstars. V našem společném posezení v damáckém sklepu s věčně blikající lampou a latexovým gaučem, jsme probrali nejen jeho fascinaci s interpretačním divadlem, ale také roli divadla ve společnosti a osobnosti, které ho inspirují. A, samozřejmě jsme probrali i diváctvo. V rámci festivalu se můžete jít podívat na inscenaci SHEkespeare, kterou režíroval. SHEkespeare se uvádí už v neděli v pozdních večerních hodinách, tak si, pro jistotu, nedávejte to poslední pivo a radši se přijďte podívat na ženský soubor a jejich ztvárnění Shakespearovy dramatiky.

B: Vidíš ve své tvorbě určitou tendenci k historické tematice?

P: Já strašně věřím na interpretační divadlo a myslím si, že to není o fascinaci nějakou historickou tematikou, ale spíše, pro mě osobně, dává smysl obecná divadelní tendence a to je výklad látky, která je nějakým způsobem kvalitní, léty prověřená, všeobecně známá. A tuto látku adaptovat a poskytovat jí nějakou současnou vrstvu a vlastně hledat opodstatnění pro její inscenování v dnešní době.

B: Takže si myslíš, že je aktualizace nutností?

P: No, to v každém případě. Rozhodně. To je jasné, to je podstata dramaturgie. Nemá smysl oprašovat něco a dělat to podle nějakých konvencí v té době, protože naopak ten text, pokud je dobrý, je i nadčasový a poskytuje paradoxně větší svobodu v tvůrčím vyjádření než nějaká současná dramatika, která byla napsána předevčírem a reaguje na aktuální téma, ale není, například, dostatečně flexibilní, jako je něco z klasického kánonu.

B: Jak vůbec vznikl nápad úpravy Shillerova dramatu Marie Stuartovna? Vidíš tam nějakou spojitost s dnešní dobou či politikou?

P: To byla také jedna z věcí, když jsem ten text upravoval, právě ta politická vrstva o kterou se nám podařilo Shillera obohatit. Ta hra je poměrně sevřená do toho paláce a já si myslím, že tam je strašně důležitá "postava" lidu, tedy té občanské společnosti. Té veřejnosti, která ke všemu, co se děje, zaujímá stanovisko a hlavně je ústředním hybatelem celého příběhu. To je něco, co si myslím, že je všeplatné. I v dnešní politice, v závalu populismu, se politická rozhodnutí dělají na základě toho, jaká je nálada ve společnosti. Což pro mě bylo v politické rovině Shillerova dramatu důležité vypíchnout a snažil jsem se to podpořit a dát na chvilku mikrofon do ruky lidu.

B: A není do jisté míry drama jako takové přežité?

P: Ne, určitě ne. Naopak. Myslím si, že nikdy přežité nebude, protože ten dramatický text, pokud je kvalitní (a i v dnešní době vzniká celá řada kvalitních dramatických textů), tak vzniká až před divákem. Vzniká až ve spolupráci režiséra s hercem, kde je dramatický text jenom materiálem a na něm teprve vyrůstá divadelní umění a uvádí ten text v život. Myslím, že je to něco, co přežilo televizi, internet, přežije to umělou inteligenci a i nás všechny.

B: V tvých zpracováních se objevuje genderová tematika, myslíš že nedoslovný gender swap v dnešní době ještě něco znamená?

P: Myslím, že SHEkespeare je něco úplně jiného. Je to inscenace, řekněme klauzurní práce, která má pro mě úplně jiný cíl než inscenační. Já, samozřejmě, nejsem pedagog, ale měl jsem možnost pracovat se skupinou šíleně talentovaných osmi/devíti holek. Přínos té inscenace je pro mě vzdělávací, nebo pedagogický, byť nejsem pedagogicky kvalifikovaný.

Můj cíl byl s těmi holkami nacházet nějaké porozumění, učit se číst texty, učit se jednoduše převádět ty texty, vytvářet nějaké fungující dramatické situace. To, že z toho vzniklo něco, co se dá zahrát lidem, lidé na to mohou přijít a mohou se na to koukat jako na divadlo, to je pro mě bonus, který nebyl hlavním cílem.

My jsme nezkoušeli inscenaci, my jsme, v takové laboratoři, pracovali a byla tam šance, že se to nepovede a nepůjde to před lidi. Ale dal se z toho dát dohromady tvar, který je podle mě strašně silný, protože ty holky si ho tvořily samy. Já jsem tam byl spíše v pozici kurátora, který jenom mohl, ze své omezené divadelní zkušenosti, být nápomocný v řešení problémů, které vznikaly. Pro mě, je to neskutečně dobrá zpráva, že to nakonec je divadlo, byť můj primární cíl bylo probudit v těch holkách nějaké divadelní uvažování.

B: A myslíš si, že divadlo může mít například i terapeutickou funkci?

P: Jde to ruku v ruce. Proto si myslím, že divadlo všechny přežije. Je to jediné živé umění, které se děje tady a teď, je pokaždé jiné. Když je kvalitní, hlavně v rámci setkání v místě a čase tvůrců a diváků, tak se vždy jedná o nějaké sdílení traumatu, kolektivní zkušenosti, nebo veselých příhod z mládí. Ale vždy se jedná o sdílení a myslím si, že sdílení je vždycky terapeutické.

V tom má divadlo jedinečnou funkci, narozdíl od jiných prostředků jako je film, nebo televize, kde je přenos jednostranný. Na divadle to funguje vždy dvěmi směry, sdílení jak od herce, potažmo režiséra, tak od diváků.

B: A vidíš ve své tvorbě inklinaci k jistému tématu? Máš nějaké téma, které tě opravdu vždy zaujme?

P: To bych asi neřekl, ale myslím, že ústřední, řídící téma je strašně důležité, bez něj vlastně němůže vznikat divadlo. Divadlo, které není dobré, je divadlo, které nemá téma, které se nesnaží nic říct. Divadlo by mělo vždy reagovat na nějakou aktuální společenskou situaci. Není to jen textem, tedy ne že bychom si měli psát pořád dokola nové a nové politické divadlo. Divadlo by vždy mělo reflektovat a nabízet řešení problémů, nebo na ně upozorňovat. Tedy podprahově s lidmi komunikovat ve vztahu: "A všimni si tohohle. Podívej se na to, co se děje. A je to v pořádku? Hrajeme Shakespeara a situace je podobná dnešní, nejedná se o nějaký problém, který se nám nepodařilo vyřešit za tři sta let?"

To je ústřední role divadla ve společnosti, divadlo má pokládat nepříjemné otázky a vytvářet kritické přemýšlení v lidech.

B: A naopak, máš nějaké téma, které tě vůbec nepřitahuje? Nějaké kterého se vlastně ani nechceš dotknout? Je pro tebe nějaké téma úplné tabu? A existuje v divadle vůbec tabu?

P: Právě divadlo by mělo být prostorem, kde se vznáší zejména nepříjemná a provokativní témata. Myslím, že to je něco, co si divadlo může dovolit. Osobně žádný tabuizovaný problém nevnímám, protože ve chvíli, kdy se právě něčemu zásadně vyhýbáme, tak se nesnažíme o postižení něčeho, co se ve společnosti děje. Ať už je to problém nějakých menšin, sexuální orientace, politického přesvědčení, či nějaké radikalizace společnosti, to jsou právě ta témata, která do divadla patří a mají tam být.

B: A kdo je tvůj ideální divák? Koho chceš nejvíce svou prací oslovit?

P: Myslím, že když budu o divákovi přemýšlet jako o skupině lidí, která není homogenní a je rozdílná, tak právě nejideálnější je mix. Ideální divák je ten, který chce poslouchat, divák, který se chce aktivně zúčastnit procesu přemýšlení v divadle. Ideálně skupina diváků, která je různorodá, nebo i divák, který se mnou jako s tvůrcem nesouhlasí, který má jiný názor, ale je ochotný se mnou o tom vést dialog. Divák, který se na mě naštve, když ho vyprovokuju. Divák, který je se mnou v neustálém dialogu, protože přesvědčovat přesvědčené, což se, mimochodem, často v divadle děje, si myslím, není úplně výhodné. Tím se vlastně neotevíráme širšímu dialogu, proto má smysl dělat aktuální a provokativní divadlo na regionech, nebo vyjíždět s divadlem do míst, kterých se to týká. O což se česká divadelní scéna vcelku úspěšně snaží.

Takže ideálním divákem pro mě, je skupina lidí, která je různorodá a která o těch věcech chce přemýšlet a nechce se jenom "nechat nakrmit."

B: A kdo si naopak myslíš, že je tvůj největší kritik?

P: Já mám síť lidí, profesionálů i amatérů, kterých si vážím, což je moje síť, která když něco udělám, a touhle sítí to projde, tak i když se ta síť neshodne, tak je to pro mě spíše skvělá zpráva. Vlastně jen to už nabízí, že ta tvorba je nějak provokativní, že na ní není jednoznačný názor.

B: Inspiruje tě nějaká specifická dramaturgie? Či něčí řežijní styl?

P: V Čechách máme strašně moc inspirativních osobností. Rozhodně je hrozně důležité také jezdit za divadelními zážitky do zahraničí, protože je to poměrně dostupné a nedaleko od českých hranic se odehrává úplně famózní divadlo. V Čechách je spousta divadelních festivalů, které nám vozí nejžhavější, nejen evropskou, ale i světovou dramatiku.

Mně se hrozně líbí, jakým způsobem se pracuje například v Berlíně v Schaubühne. Strašně se mi líbí maďarská a polská současná dramatika.

To, že se mi líbí režijní styl Jana Friče, není žádné tajemství, ale zároveň i Jana Nebeského, Michala Dočekala, oni jsou už spíše takové pilíře a mám pocit, že je nedokážeme dostatečně docenit, protože s nimi žijeme v každodenním kontaktu. Nerad je ale vyjmenovávám, protože nikdy nezmíním všechny a myslím si, že je tady úžasná tvorba mladých začínajících umělců. Musím zmínit mého kamaráda, Tomáše Ráliše, který velmi dobře pozoruje místní společnost.

B: V čem nacházíš inspiraci?

P: Kromě mé snahy se všeobecně vzdělávat, protože inspirace je v tom, co člověk vidí, nejenom na divadle, i ve filmu, v literatuře, na výstavách. To je ta intelektuální potrava pro hlavu, která je nezbytná.

Také mě občas baví pracovat volným asociačním proudem. Člověka třeba ve tři ráno něco napadne, vyzkouší se to, třeba to ještě není ono, ale právě tou zkouškou se to uvažování posune dál.

Ale největší inspirace pochází z lidí se kterými pracuju. Mám obrovské štěstí, že jak herecky, tak režijně pracuju s neuvěřitelně talentovanými lidmi. Když se člověk obklopí lidmi, kteří jsou stejně, nebo ideálně víc talentovaní než on sám, tak mu to neuvěřitelně rozšiřuje horizonty.

B: A jak vlastně s herci pracuješ? Vím, že herectví studuješ, díváš se tedy na své herce prizmatem svých vlastních zkušeností?

P: Určitě. A myslím, že velká většina talentovaných režisérů má nějakou superschopnost, což je pro mě vždycky inspirativní.

Ale samozřejmě, kde je superschopnost, tam je i nedostatek, ale jestli mám nějakou silnou stránku, tak je to právě v mé komunikaci s herci, protože si dokážu představit, co funguje na mě. Umím si představit, čeho herec v určité fázi tvůrčího procesu může dosáhnout. Co po něm vlastně mohu chtít, abych ho nezablokoval, abychom se dostali k ideálnímu výsledku. Takže se snažím komponovat svou tvůrčí práci, aby hercům se mnou bylo dobře.

B: A v čem tě můžeme vidět v blízké budoucnosti?

P: Můžete mě po celou tuto sezónu vidět v Divadle DISK v našich třech absolventských inscenacích, teď zkoušíme Potopu. Můžete mě také vidět v letní zájezdové intimní komedii Pískoviště, kterou nasazujeme do repertoáru antikvariátu Dejvického divadla. Ještě také v Noci tribádek, což je naše klauzurní práce, kterou máme strašně rádi. Pro mimopražské mě také budete moct vidět od ledna v Huse na provázku.  

- Otázky pokládala Bibian Nesvadbová