Kde je východ?! České školy stále neví

Foto: Ondra Slepička

Co se stane, když dáte za úkol několika učitelům, aby společně vymysleli přednášku na téma manželství? Na to odpovídá autorská inscenace Kde je východ?!, která byla uvedena na Festivalu studentských divadel v Celetné 26. 10. Autorskou dvojicí se stali Martin Alan Dušek a Adam Václav Holeček.

Hlavním tématem je školství, díky tomu se dá říci, že humor, který inscenace používá, je přístupný všechny, přeci jenom téměř každý z nás si prošel devíti lety základní školy a následně několika lety středoškolského a vysokoškolského vzdělání. Autoři čerpají ze všeobecné zkušenosti žactva a studentstva a vytahují z ní jákesi archetypální postavy jednotlivých učitelů.

Ty tvoří kontrastní dvojice. Například tělocvikář Josef, jenž se nebojí drsnějších slovních výrazu, má pevný a nezlomný postoj, stojí v opozici vůči učiteli výtvarné výchovy Pepovi. Ten je zase uměleckého ladění, vystupuje jemněji a uhlazeněji.

Další dvojicí jsou učitelky jazyků: Františka, přísná, až pedantní učitelka angličtiny lpí na tom, že nemá smysl studenty zaujmout, neboť IQ jednotlivých generací významně upadá. Na druhé straně je Kája, profesorka českého jazyka, která si klade za cíl právě to, aby přednášky studenty bavily.

Foto: Ondra Slepička

Do jisté míry lze tyto postavy označit za typizující, toho také využívají některé komické momenty. Z této pozice někdy vystupují i do komplexnější roviny. Otázkou je, nakolik se to daří a jestli to na diváka funguje zamýšleným způsobem. Z mého pohledu byly někdy přechody mezi těmito dvěma módy herectví disonantní a nesourodé.

Kromě samotných učitelů vystupuje ve sporu i kuchařka, která má na věc nejvíce pragmatický a vyrovnaný pohled. Další postavou je ředitel Botička, vytržený z problémů běžných pedagogů. Na první pohled nepůsobí přísně, ale při odporu je schopný vyhrožovat například odsunutím do základní školy v Bečově, čehož se všichni učitelé děsí.

Prostor, který postavy obývají, je vybaven třemi paravany, jedním dlouhým stolem a několika židlemi. Motiv, který se odráží jak ve scénografii, tak i v samotném ději, je nedostatek prostředků ve škole. Místo opravdových hodin zde máme jen namalované. Nedostatek papíru zapříčiňuje, že jsou učitelé nuceni psát na své pracovní smlouvy či staré dopisy. Také řečnický stupínek, který přináší Pepa, není ničím jiným než krabicí od banánů. Důležitou se stala i práce se světlem, představení začínalo v absolutní tmě a až po pár minutách bylo zprovozněno světlo. Několikrát se také používají stolní lampičky k nasvicování postav z různých úhlů.

Kromě tématu zapojuje diváky do děje několik vstupů herců do hlediště. Například herečku učitelky Káji vytahují z diváků, nebo hledají pod sedadly zapadlé papírové letadélko. Tyto části jsou jedny z nejlepších z celé inscenace, protože se částečně vystupuje z žánru tradiční konverzační komedie.

Během sledování inscenace se mi častokrát vybavila cimrmanovská inscenace Vyšetřování ztráty třídní knihy, což může být věc záměrná, ale i čistě náhodná. Přeci jenom tyto dvě díla spojuje jedna věc a tím je české školství, jež je v obou případech parodováno. Pod palbu se dostává jak vztah učitelů a žáků, tak učitelů a jejich nadřízených ředitelů, a v neposlední řadě i absurdní požadavky úřadů. Kde je východ?! zvládá i přes některá zmíněné nedostatky a přes pomalejší tempo diváka zaujmout a udržet jeho pozornost.

- Lukáš Hladík