K zamyšlení i k smíchu - pan Burns

Inscenace Pan Burns vycházející z předlohy americké autorky Anne Washburn ve svém jádru kuklí existenciální otázky a upozorňuje na konzumní společnost, tato rovina je však zabalena v plášti ironizujícího humoru. Vysílá tak impulzy k zamyšlení se nad současným (a budoucím) světem. Při pídění se ve svých myšlenkách budete mít ovšem i úsměv na tváři.

Pan Burns představuje postapokalyptický svět a jeho přeživší. S těmi se setkáváme nejprve u ohniště, podle všeho ne tak dlouho poté, co svět, jak ho známe, zanikl. Pro svou ochranu u sebe mají zbraně a nejspíše pouze omezené zásoby. Hlavním předmětem jejich konverzace jsou však v takové situaci paradoxně úryvky epizod ze známého sitcomu Simpsonovi. Následně se objevujeme v časoprostoru o 7 let později ve skromném natáčecím studiu, kde postavy tvoří komerční obsah na základě kulturního mainstreamu světa před apokalypsou pouze ze slepovaných střípků vzpomínek. Největší podíl mají v jejich tvorbě útržky ze Simpsonů. Každá zapamatovaná replika je pro jejich obsah cenná. Na závěr, skokem na časové ose o 75 let vpřed, potkáváme nejmladší generaci hrající představení o Simpsonech, kdy příběh statečného Barta čelícího panu Burnsovi nyní stojí v pozici kulturního dědictví.

V celé inscenaci se objevuje mnoho forem i stupňů herecké stylizace. Začíná se naprosto jednoduchou formou civilního herectví - sezení u táboráku. Herci zde nevystupují stylizovaně, repliky pronáší přirozeně. Mezi hláškami z animovaného sitcomu sem tam vykukuje v jejich jednání strach, čímž se vytváří kontrast k odlehčeným tématům v konverzaci. Je tak již znát, že inscenace bude mít více rovin. Když se přesuneme v čase do doby, kdy se naše postavy už do jisté míry sžily s realitou nového života, opět se zde tyto dvě linky - povrchní zábava a strach - kryjí. Herci je při svých výkonech dokázali jednoznačně rozlišit, takže postavy ve svých promluvách působí přirozeně, když se ovšem zapnou světla a spustí se kamery v jejich natáčecím studiu, je stylizace projevu najednou znatelná. Svět komerčního obsahu je tím znatelně oddělen od toho reálného a v příběhu je ještě více zdůrazněna absurdita. Je pro nás zřejmé, že postavy netrápí pouze budoucnost jejich produkčního businessu, ale též budoucnost jich samotných. Aby se jí nemusely zaobírat, utečou raději na televizní plátno a před kamerami předstírají, že jsou někým jiným. Po posunu o 75 let dál sledujeme divadlo na divadle. Postapokalyptické představení vypráví příběh Simpsonových trochu jinak. Herci svou stylizací navozující atmosféru bojovného středověku posunuli sitcom na úroveň pověsti pro novou společnost naprosto zásadní. Realita je předefinována a stojí na pilířích komerčního trendu.

Zobrazení vývoje společnosti je pro tuto divadelní hru zásadní. Herci jej však svými odlišnými způsoby uchopení dramatických rolích v závislosti na měnících se časových obdobích dokázali odlišit. Díky tomu se nad hrou můžeme nejen zasmát, ale také vnímat otázky, které na nás klade jako na společnost.

- Andrea Korcová