Gott už to má dobrý, ale co bude s Vaňkem?

O Bohdalové se mluví jako o třiadevadesátileté, o Gottovi jako o někom, "kdo už to má dobrý" – vše tedy naznačuje přítomný čas. Kdo jsou ale "oni", kteří Vaňka sledují?Inscenace Havlovy Audience v podání souboru Old Stars, o níž jsem už před festivalem psala a ve článku Audience trochu jinak, a kde jsem již nastínila problematiku inscenování této hry, mě překvapila. Vysvětlení gender swapu hlavních postav jsme se sice nedočkali, avšak Klára Valášková a Sára Pospíšilová nezklamaly. Nový rozměr postav se neotevřel skrze samotné obsazení hereček do mužských rolí, ale spíše skrze pojetí postav.

Místo obvyklého patetického ochlasty nám režisérka Kristýna Hrdličková nabídla sládka jako korporátního, energického, lehce infantilního, avšak výrazně manipulativního muže. Alkoholismus zde působí spíše jako promyšlená maska, prostředek k vyvolání soucitu a k získání Vaňkovy spolupráce. Zajímavým momentem je scéna, kdy sládkovi volají ze skladu kvůli nehodě: okamžitě vystřízliví a jde situaci řešit. V tu chvíli se ukazuje, že rozhodně není "ňouma", jak se snaží působit, ale naopak schopný manažer, který má vše pevně pod kontrolou.

Prvkem manipulace mohou být také kamery, které Sládek v průběhu děje odhaluje a následně přelepuje páskou na znamení ve smyslu: "tohle je jen mezi námi, Vaňku". Tento opakující se motiv působí až performativně, konfirmačně a zapadá do schématu sládkovy manipulace.

Závěr inscenace nabízí překvapivou interpretaci. Když Vaněk přichází do Sládkovy kanceláře podruhé, už nepůsobí zlomeně a vyjukaně, ale naopak, jako že ví, co ho v kanceláři čeká. Když přijímá nabídku piva, vzniká dojem, že možná přistoupil na Sládkovu hru, že se nechal zlomit a souhlasil s "donášením" na sebe sama. Je smířen s odstoupením od svých morálních principů. Slavné závěrečné "Je to všechno na hovno" pak v tomto pojetí nevyznívá jako povzdech nad situací, ale spíše jako úvod k novému, rezignovanému rozhovoru. V tom je Hrdličkové interpretace pozoruhodná – převrací běžné čtení hry, v němž Vaněk zůstává morálně neoblomný.

Otázkou zůstává i časoprostorové zasazení inscenace. Moderní vybavení kanceláře, kamery na pracovišti či skákací míč jasně odkazují k současnosti. O Bohdalové se mluví jako o třiadevadesátileté, o Gottovi jako o někom, "kdo už to má dobrý" – vše tedy naznačuje přítomný čas. Kdo jsou ale "oni", kteří Vaňka sledují? Korporát? Systém? Nebo paralelní svět s totalitními rysy?

Tyto otázky sice zůstávají otevřené, ale během sledování inscenace mě neznepokojovaly. Podstatné bylo něco jiného- hra o manipulaci a rozkladu iluzí.

- Veronika Vaňková