Fryštát a Praha - rozpustný kafe a malý kafe (Jituš)

Před českými nešvary se neschováš ani na samotě u lesa, ani na náměstí. V inscenaci Jituš souboru OLDstars se potkává Fryštát s Prahou, předsudky s předsudky a lidi, kteří mají občas plnou pusu rozumu, ale sami se podle něj moc neřídí. S Terezou Střihavkovou a Klárou Vaňkátovou jsme si povídaly o "českém folkloru", svobodné vůli a chlupatých knedlících.

V představení byl silným prvkem jakýsi "český folklor", který se pojí s jistými předsudky - tady konkrétně se to týkalo předsudků o venkově, o velkém městě, o lidech s mentálním postižení. Byla vaše intence reflektovat tuhle vlastnost české společnosti?

Tereza Střihavková: Je to tak, a hlavně jsme se snažili, abychom nikoho nezesměšnili. Myslím si, že jsme tady balancovali celkem na tenký hranici, abychom nikoho neuráželi. Myslím si, že i Oskar Bábek, který to psal, tak to napsal tak dobře, že jsme nikoho snad neurazili přesto, že bychom asi mohli.

Kláro, u tebe tam byla nastíněna otázka svobodný vůle člověka s mentálním postižením. Ostatní postavy, který žádný postižení podle všeho neměli, se paradoxně taky nechávali manipulovat, nerozhodovali se zodpovědně, ale přesto měli dojem, že mají nad Jituš určitou moc, autoritu. Ty jsi tam tím pak byla do jistý míry taková čistá duše ne?

Klára Vaňkátová: Jo, tak asi do jistý míry jo, protože vzhledem k tomu mentálnímu postižení, nebo teď nechci aby to vyznělo špatně, ale asi tam je do jistý míry omezený, jak ten člověk je schopnej uvažovat o těch cestičkách, kličkách, vyhýbání se a tak. Na druhou stranu třeba ta její věta, nebo to, co ona opakovala, jak jí bolej ty žíly, aby na ten nákup nemusela sama, tak to jsou zase nějaký její cestičky, kterýma se ona vyhýbá těm povinnostem. Tím tam bylo právě řečený, že nějaká ty povinnosti má a v tý svý schopnosti tak si i ona vybírá tu svojí svobodnou vůli a nehýbá se povinnostem tak, jako ty ostatní.

Tereza Střihavková: Tím, že ona je trošku takový děťátko mentálně a nasává všechno jako houba, ona tam často opakuje věty těch dospěláků tam. Myslím si, že to je asi taky téma tý hry, že ani ty, co by měli být při smyslech a příčetný, tak to úplně nedokážou a je uplně jedno, jestli jsou z Prahy nebo z Fryštátu.

Jak si teda myslíte, že bysme měli přistupovat k lidem, kteří mají nějaký mentální postižení?

Klára Vaňkátová: No, asi s benevolencí a zároveň jim dát ten prostor tý jejich vůle a toho rozhodování, protože oni, pokud teda nejsou reálně zbavený svéprávnosti, tak tu svéprávnost přece pořád mají a pořád mají svojí hlavu a můžou se rozhodovat sami za sebe, takže ten prostor jim dát. Myslím si, že to je pro ně strašně důležitý podobně jako třeba pro starý lidi je hrozně důležitý, aby nebyli odsunutý na okraj společnosti jakožto někdo, kdo nemá už právo se rozhodovat o svým životě.

Hlavní role v inscenaci jsou ženské, zároveň se hra věnuje tématu násilí na ženách - měli jste nějakou intenci dát důraz postavení žen?

Klára Střihavková: Nevím, jestli to byl nějakej účel, my jsme v souboru docela omezený počtem lidí. To, co bylo dneska na jevišti je celej náš soubor a my podle toho vybíráme ty hry, takže tohle se nám hodilo, že tam byli dva kluci a tři holky, takže proto.

Ještě bych se zeptala na ty chlupatý knedlíky!

Klára Vaňkátová: No ty Jituš miluje!

Tereza Střihavková: A umíš je udělat?

Klára Vaňkátová: Já jo, Jitka ne.

A co mají v představení značit?

Tereza Střihavková: Mně to přijde jenom jako nějaká perverzní věc od Maroše, Maroš podle mě neví, co jsou chlupatý knedlíky, ale přijde mu to sexy.

Otázky kladla Andrea Korcová.