Emoce nedoručeny (Jituš)

Drama Jituš z pera Oscara Bábky disponuje silnými lidskými příběhy a má potenciál diváka zasáhnout. Inscenace režijního tandemu Kryštofa Lepšíka a Vojtěcha Zemánka tento materiál však nedokázala dostatečně vytěžit.

Předepsané postavy jsou v podstatě civilní, neheroické; Jituš (Klára Vaňkátová) je žena s mentálním handicapem žijící v chráněném bydlení v Praze. Má přítele Maroše (Kryštof Lepšík), ale víc je vázaná na svou asistentku, sociální pracovnici Stáňu (Tereza Střihavková). Stáňu mlátí její vlastní manžel (Vojtěch Zemánek), před nímž se pravidelně odjíždí schovat na chatu do Fryštátu a na zdejším koupališti se sebemedikuje alkoholem. Čeká, až ji manžel jako vždy přijede s kytkou odprosit. Alkohol jí tam podává prostořeká prodavačka z kiosku Radka (Klára Fittnerová). Postupně se dozvídáme, že stánkařka měla v minulosti také násilnického manžela, a radí Stáně, aby svého muže definitivně opustila. V závěru je však všem jasné, že Stáňa je neponaučitelná a bude dál hrát se svým manželem hru na kočku a myš. Jituš se tak nepřímo stane obětí Stánina chování, vypověděla totiž najemní smlouvu s představou jejich společného spolubydlení. Nicméně asistentka ji odmítla. Jituš tak nezbývá než jít bydlet k Marošovi. Poté co je usvědčen z kleptomanie, Jituš nemá kam jít. Dále nás pak tvůrci nechávají v nevědomosti a hra končí.

Příběh je vyprávěn nelineárně, divák si jej slepuje ze scén odehrávajích se v pražské garsonce, na chatě, či na fryštátském koupališti. Jako klapka mezi jednáními slouží počáteční tóny písně All That She Wants. Zde bohužel selhává načasování techniky a jen v mizivém počtu případů znělka zaznívá ve správný okamžik.

Časoprostor mimo jingle pomáhá odlišovat i na scéně přítomný nábytek; bílá zahradní plastová lavice z koupaliště se v uzavřených prostorách překrývá šedou dekou a stává se gaučem, pro chatu jsou pak charakteristická dvě skládací křesílka.

Vizuálně tak inscenace není příliš poutavá, což není podmínkou dobrého divadla, je ovšem nutné si uvědomit, že bez mluvné scénografie a zajímavého hudebního podkladu stojí divácký zážitek primárně na hereckých výkonech a ty byly v Jituš různé kvality.

Nejpřesvědčivější byla ve své roli Klára Fittnerová. S hluboko posazeným hlasem, současně rázným i chlácholivým, vybudovala Radku jako sveřepou ženu s odžitou zkušeností. Dojem uzeměnosti podpořila rozvolněným tělem a svěšenou čelistí. Ženu z Horní Dolní z ní pak udělaly kompresní silonové podkolenky a vínová šatová zástěra. Právě Fittnerová dokázala nejvíce vypointovat humorné momenty tak, aby rozesmály celé publikum.

Naopak pár Stáňa a Luboš uvěřitelně moc nepůsobili. Střihavková se hlasem vezla na vlně asertivní monolitosti a pokud ukázala něco jiného, byla to čipernost a spratkovitost. Nosila se jistými kroky a byla to spíš ona, kdo vypadal, že dokáže někomu bezohledně natáhnout. Její manžel ztvárněný Zemánkem byl proti ní prokřehlý, nejistý ňouma, který by zvládl leda rozžmoulat květinu.

Vaňkátová a Lepšík se ocitli v hereckém Průměrňákově. Herečka vystavěla svůj výkon na hraní malé holky s očekáváním, že to Jitčino mentální postižení dostatečně vyobrazí. Pro Lepšíka pak byla role Maroše snad stvořena, působil v ní přirozeně, neposunul ji však k žádné komplexnosti a hloubce.

Vážné scény tak bohužel nefungovaly, ve většině případů byly zkrátka málo herecky uvěřitelné, představení nedokázalo vybudovat žádné trvalé emoce, které by diváka strhly. Nepřenesli sílu příběhu. Nedonutili ho s postavami soucítit. Snad by do budoucna pomohlo prohození hereček v rolích Stáni a Jituš a prohození herců v rolích Luboše a Maroše.

- Hana Douchová