Dítě zemřelo do hrobu dáno (Dospělé dítě/Mrtvé dítě)

Předlohu inscenace napsala britská dramatička Claire Dowie v roce 1987, původně byla hra zamýšlena jako monodrama. Nás místo jedné herečky přivítá hned pět a to Vendula Smižanská, Kristýna Hrdličková, Barbora Lukešová, Josefína Prachařová a Marie Měkotová. Všechny splývají do jedné role hlavní postavy a postupně nám představují její tragický životní příběh.

Nejdůležitější se stala souhra hereckého souboru, který musel společně vytvořit dojem jednotné mysli a jednotného těla. Žádná z hrajících neztvárňuje jen jednu část osobnosti ústřední postavy, spíše se doopravdy prolínají a divák se může přistihovat, že si nevšímá samostatných výstupů, ale vnímá je jako jednu lidskou masu. Což funguje v souladu s dramatem velmi důstojně. Narozdíl od všeobecných problémů, které má monodrama, působí vše úderně a dokonce i akčně.

Celá inscenace stojí na silném narativním principu, pouze občas nám je děj předveden a to na metaforičtější úrovni. V některých částech na sebe herečky berou podobu i jiných postav, což se spíše jeví jako echo v mysli "dítěte", než separátní dramatická postava. I přes hlavní roli vyprávění je udržená dramatičnost, a to hlavně díky některým performativním prvkům – například současný výkřik celého souboru je hlasitý až na hranici nepříjemnosti, to však není výtka, ale spíše pochvala, protože tím se člověk stává více přítomným událostem na jevišti.

Scénografie je velice prostá a funkční. Kostýmy jsou všechny stejné, tedy dlouhá růžová mikina. Rekvizitami, které nabývají hned několika významů, se stala červená dětská švihadla. Oba dva prvky odkazují na dětskost, to však není jejich jediný rozměr. Celkově posloužila jednoduchá scéna hercům velice dobře, neboť se divák mohl soustředit na herecký projev.

Inscenace Dospělé/mrtvé dítě si vybrala náročnou předlohu, ta vyzývá nejen tematickou stránkou, ale i otázkou, jak původní monodrama inscenačně pojmout. Dovolil bych si říct, že se povedlo najít správný balanc a inscenace působí intenzivním dojmem, který s divákem na nějakou dobu zůstane.

Na závěr bych chtěl jen připomenout, že v představení hrála Marie Měkotová, má kamarádka a šéfredaktorka tohoto zpravodaje, moje objektivita tedy nemůže být stoprocentní.

- Lukáš Hladík