Děvky mezi služkami (Služky)

Když madam není doma, služky mají pré.

Obě herečky jsou na scéně již při příchodu diváků. Jeviště je přímo utopené v odpadkových pytlích a kromě nich vidíme i stavební vysavač, který se postupem hry stane velmi výrazným prvkem. Herečky jsou oblečené v bílých pomalovaných montérkách, které si během hry odepínají, svlékají a následně znovu oblékají.

Inscenace se točí v podivných kruzích. Služky v podání Josefíny Rajnišové a Terezy Hladíkové se střídají v hraní si na madam a při těchto dialozích pomalu odkrývají svou nenávist i lásku jak vůči své paní, tak i vůči sobě navzájem. Častokrát ani nevíme, kdy jsou skutečně samy sebou (Claire a Solange) a kdy madam. Žijí v prostoru, do kterého nepatří, který milují a kterým zároveň pohrdají.

Do příběhu jsme vhozeni zrovna uprostřed úklidu. Služebné se smějí, vtipkují, uráží se navzájem, zkoušejí si šaty své zaměstnavatelkyně a pokoušejí se při hře zabít buďto madam samotnou, nebo sebe navzájem v roli vznešené dámy. Postupně se odkrývá jejich zoufalství, kvůli kterému i falešně obvinily svého pána a kvůli kterému také plánují vraždu své paní. Zkrátka: zoufalé chvíle si žádají zoufalé činy.

Celá hodina, po dobu které inscenace trvá, představuje vlastně takovou psychologickou hru. Ze začátku se ani k plánování vraždy moc nemají, během úklidu však té mladší z nich, Claire (kterou hraje J. Rajnišová) zavolá pán, že prý byl podmínečně propuštěn a vrací se domů. To mezi sestrami vyvolá paniku; plán jménem vražda se posouvá do další fáze. Starší sestra se snaží druhou přesvědčit, aby spolu utekly, ta však tento nápad zamítá s argumentem, že na útěk nemá dostatek síly. Solange, která je moc zbabělá, aby čin dotáhla do konce, podává své sestře prášky, které mají přijít madam do lipového čaje. Hru opouštíme v momentu, kdy čaj vypije jedna ze služek.

Výprava děje je neskutečně matoucí. Po celou dobu hry jsem jenom tápala, kdo je právě kdo, a odcházela jsem s pocitem, že jsem si sice uplynulou hodinu neskutečně užila, ale vlastně ani nevím, co jsem to právě viděla. Tento způsob vyprávění není nutně na škodu, zároveň se tu ale střídaly pouze dva extrémy, které nakonec trochu negovaly klimax celé inscenace.

Scénografie byla neskutečně nápaditá a hravá, i když jednoduchá. Kostýmy skvěle ladily s celou atmosférou a herečky je dokázaly krásně využít. Rajnišová s Hladíkovou zvládly vyplnit celý prostor, přestože byly jenom ve dvou, a zároveň obě táhly celou inscenaci i přes ne úplně skvělou režijní práci takovým způsobem, že jsem hltala každé jejich slovo. Hře by však definitivně prospělo, kdyby byla minimálně o dvacet minut delší. Pocit zmatení není zrovna to, s čím jsem původně chtěla odcházet; alespoň těch pár minut navíc by mu jistě dokázalo zamezit.

Herečky Služkám jistě prokázaly čest. Je ale škoda, že úterní repríza byla derniérou. S pár úpravami by měla inscenace, podle mého názoru, jistě ještě zářivou budoucnost.

- Karolína Kostkanová