Čemu můžeme věřit? (The Virgin Bleeds)
Bibiana Nesvadbová je studentkou 3. ročníku Divadelní vědy na FF UK a vedle studia také pracuje v divadle a píše autorská dramata. Na letošním festivalu představila svoji hru The Virgin Mother Bleeds, na níž spolupracovala s herečkou Marií Měkotovou a režisérem Edwardem Kulgankem.
Ty jsi autorkou tohoto dramatu. Jak ses k autorství dostala?
Já jsem z hodně literární rodiny. Můj děda psal knížky, moje mamka píše knížky, ale já jsem tíhla spíše k dramatu. Nejdřív jsem se sice taky snažila psát prózu, ale jediný, co mě na tom vlastně bavilo, byl ten dialog, takže k němu přirozeně tíhnu už od začátku. U prózy mě otravovaly hlavně popisy různých míst a prostředí, spíš mě baví možnost expresionismu.
To se viditelně hodně odrazilo i na tvé autorské hře The Virgin Mother Bleeds.
Určitě. I když to je asi kontroverznější názor, ale hodně se mi příčí naturalismus. Mám pocit, že je v poslední době hodně zpopularizovaný. Především ve filmu, který je jím podle mě až přehlcený. Nerada bych psala divadelní hry, které by mohly být zfilmované. I přestože je v tom víc peněz, to uznávám. Chtěla bych psát expresivnější, ale i metaforičtější dramata. Což se mi, doufám, i povedlo. Uvidíme, jaké budou ohlasy.
S tvým postojem k naturalismu se shoduje i otázka víry v Boha, která je stěžejním motivem tvé hry. Otázky ohledně tématu víry a v co věřit má asi většina lidí nejen v našem věku. Jak ses dostala k těmto náboženským otázkám?
Mám pocit, že v rámci naší generace vyvstává taková tichá diskuze o tom, co je víra a co je důvěra. Mě na tom zaujal nejvíc ten koncept rozdílu mezi těmito dvěma pojmy. Tak jsem se snažila poukázat na ten zásadní rozdíl. Pro mě postava matky znázorňuje ženu, která důvěřuje, ale nevěří, a naopak druhá postava – přesný popis nechám na divákovi – personifikuje víru, ale bez důvěry. Takže mě především zajímal ten kontrast těchto dvou idejí nebo konceptů. Myslím, že je teď velká společenská otázka, komu a především čemu máme věřit a v co věřit. To asi souvisí s touhle naší postinformační dobou a úplně novou generací. Často se ztrácíme v každodenní bombardací možnostmi a informacemi, s čímž jde ruku v ruce konzumerismus. Staré koncepty víry, jako je Bůh či jiná mytologická postava, už nemají většinově takovou relevanci.
Tento konflikt zakládáš na příkladu interrupce, což je dost kontroverzní téma. Nebála ses, že to přehluší hlavní myšlenku hry?
Mně přišlo zajímavé zasadit to do problematiky, jako je interrupce, protože jsme se to zaprvé snažili udělat inscenačně edukativní a zadruhé na to každý má svůj názor a nějak se ho to dotýká, takže se mu lépe soucítí s těmi postavami a lépe se do nich vžije. Snažila jsem se na to nahlížet objektivně, i když na to mám samozřejmě svůj vlastní názor. Tak jsem nechtěla, aby divákovi připadalo, že mu nějak vnucuju svůj pohled. Samozřejmě je to neskutečně osobní a rezonující téma, takže naprosto akceptuju, pokud se to někoho dotkne, i když záměr to v tomhle případě nebyl.
Proč zrovna téma interrupce?
Především jsem to brala tak, že celý proces interrupce je fyzický a na tom se dá nejlépe vyobrazit kontrast víry a důvěry. Vlastně ztrácíš tu důvěru, ale i víru. Naším záměrem bylo psychický proces ohledně otázky víry čistě doplnit o tu fyzičnost. Interrupce je v tomhle dost exaktní. Když si vezmeš, že se tělo zbavuje nějakého plodu. Ten plod tu diskusi mezi vírou a důvěrou zpřítomňuje. Zároveň to není tak očividné, což jsem chtěla. Nemám ráda, když je ve hře nebo inscenaci koncept, který je zrovna aktuální, daný na povrch. Postavy pak povrchně představují jednu věc a to je konec. Potom mi v tom chybí hloubka, která by tam podle mě být měla.
Dnes jste představení hráli v Solné věži. Pomohl vám ten prostor nějak? Nebo jste nepoznali žádný rozdíl?
Stoprocentně pomohl. Myslím, že to bylo převážně kvůli tomu náboženskému prostoru. Už když tam divák přichází po té dřevěné lávce, tak je vtažený do atmosféry místa. Vlastně máš pocit, že jsi někde zavřený v klášteře. Díky tomu se divák může líp naladit na atmosféru toho představení. Jako by to bylo zasazený přesně do místa, kde to má být. Předtím jsme to hráli na jiném festivalu a tam byl o dost menší prostor. To mě mrzelo, protože jsem se nemohla tolik hýbat, což následně ubralo mé postavě jako takové. Tohle byl jednoznačně krásný prostor.
Nejen krásný prostor, ale i krásné a především silné představení. Děkuju za něj i za rozhovor.
- Otázky pokládala Klára Jandová