Audience trochu jinak

foto: Lukáš Matocha

Audienci Václava Havla asi není třeba dlouze představovat. Repliky jako "Pane, nebuďte smutný." – "Ale já nejsem smutný." nebo slavné "To jsou paradoxy, co?" zlidověly a staly se součástí českého kulturního slovníku. V paměti diváků zůstává především legendární inscenace Činoherního klubu v režii Jiřího Menzela s Josefem Abrhámem jako Vaňkem a Pavlem Landovským jako sládkem. Ostatně existuje i televizní záznam z roku 1990. Od té doby se však hra inscenovala nesčetněkrát.

Inscenovat Audienci přitom rozhodně není snadný úkol. Je to trochu jako inscenovat Shakespeara, ale v českém kontextu – klasika, o které má každý divák přesnou představu. Od scény, přes kostýmy až po nekompromisní nutnost toho, že všechny repliky zazní přesně tak, jak byly napsány. Srovnávání a očekávání se prostě nevyhnete.

Režisér – nebo v tomto případě režisérka, Kristýna Hrdličková – tak stojí před zásadní otázkou: držet se tradice, nebo hledat novou cestu? Obávám se, že někteří režiséři inscenující Audienci nabyli dojmu, že stačí postavit herce na scénu, stisknout pomyslné "Play" a spolehnout se, že to jejich svalová paměť zvládne podle již tak po kůži zarytého vzoru. Takové inscenace mají své místo – třeba Audience v D21 v režii Jiřího Ondry (premiéra 2013- derniéra 2022) s Lukášem Šolcem a Jiřím Panzerem byla strhující a uváděla se dlouhých devět let, i když vlastně ničím nepřekvapila. Za největší invenci této inscenace by se dala označit scénografie Pavly Hovorkové, která na scénu nechala rozestavit basy od piva s nápisem Ferdinand.

foto: Lukáš Matocha

Otázkou ale zůstává: jak inscenovat Audienci jinak?

Anotace souboru s názvem Mezi sudy a slovy nám příliš nenapoví, jakou cestou se Kristýna Hrdličková vydala. Jediný příslib inovace nabízí obsazení: v rolích Vaňka a Sládka se představí herečky. Gender swap se stává stále častějším prostředkem, jak otřást diváckými očekáváními a otevřít text novým interpretacím. Připomíná mi to například autorskou úpravu Salingerova Kdo chytá v žitě souboru V.I.P., kde hlavní mužskou postavu ztvárnily hned tři herečky. Ačkoli to možná nebylo původním režijním záměrem, ženské ztvárnění vneslo do příběhu novou rovinu – dialog mezi mužským a ženským elementem. Ladnost a křehkost hereček se promítla do postavy Holdena a jemně podtrhla jeho citlivost, která je ostatně přítomná i v samotné literární předloze. Soubor tak jakoby vynesl Holdenovo vnitřní já na povrch a ztělesnil ho přímo na jevišti.

Ani na tomto festivalu však nepůjde o ojedinělý případ genderového posunu. Už 26. října nás čeká inscenace SHEkespeare, jejíž obsazení se skládá ze samých žen – což je u Shakespeara přinejmenším neobvyklé.

Na ,,Sládkovou" a ,,Vaňkovou" v podání Kláry Valáškové a Sáry Pospíšilové jsem opravdu zvědavá. Mým přáním by bylo, aby se tento čistě dívčí tým nevydal cestou nejmenšího odporu a nenechal ženské obsazení bez důvodu. Naopak bych si přála, aby nám soubor ukázal, proč se rozhodl právě takto a nechal vzniknout diskusi, jaké významy tím otevírá a kam nás jejich interpretace může posunout.

Buďte u toho taky – 27. října ve 12:00 v Solnici.

- Veronika Vaňková