A potom ámen (Kdo je tady praporčík?)

V pondělí večer se na jeviště Celetné postavili herci souborů Ductus Deferens a Činohra 24/7 se svou groteskou Kdo je tady praporčík? Inscenace měla premiéru téměř před rokem, na festivalu se tedy předvedla její již několikátá repríza.

Na jeviště (respektive do Karlínských kasáren, jak uvádí anotace, byť v inscenaci to nijak ukázáno ani tematizování) se postupně postaví pět archetypů dnešních mladých, kteří jsou povolaní do války. Incel ponořený do online her, militantní feministka, fuck boy, pacifistický student fildy a skaut. Stereotypní vlastnosti každé postavy doplňuje i nomen – omen (např. Bojovná, Oslizlů, případně Hlušín znějící jako Dušín). Všechny postavy, včetně ženské, zobrazují zároveň silně různé podoby maskulinity.

Velmi dobře funguje kostým, všechny postavy nosí celotělový zelený oblek sloužící ke klíčování na green screen (tedy aktuální prostředek jistého typu maskování), a přes něj několik dalších kousků či rekvizit dotvářejícící jejich typy (např. sluneční brýle, plastové ukulele, košile).

Praporčíkova struktura se skládá ze série výstupů, především komických, a občas překvapivě vážných. Postavy se postupně představují, vzájemně seznamují a konfrontují, hledají svého praporčíka, později se snaží přesvědčit ostatní a získat uvolněnou vůdčí pozici. Samotné situace se postupně stávají méně a méně vnitřně propojenými, mezi nimi se – stejně jako mezi jednotlivými dialogy – silně uplatňují principy až filmového střihu. Přepínání mezi komediálními a seriózními situacemi funguje skvěle, herci vážné momenty udrží a i tak citlivé téma jako vzpomínku na zneužití jedné z postav sdělují citlivě a soustředěně. Střihy mezi dialogy jednotlivých dvojic herců rytmizují dění a napomáhají dynamice, a pomocí štronza nejednajících postav a změny světla vytváří pocit sledování filmových záběrů (a řeší a využívají zároveň tak přítomnost herců na jevišti po celou dobu představení).

Přesto se ale při zpětné reflexi nemůžu ubránit pocitu jakési rozsypanosti, nemotivovanosti přebírání iniciativy jednotlivými postavami. Jako by se při "konkurzu" na praporčíka chápaly činnosti postavy podle nějakého pořadí, aby si splnily úkol a předvedly se v akci. Gradace funguje především v tempu a emocích herců. Timing a výkony herců nesou inscenaci po celou dobu.

V inscenaci se na několika úrovních střetává povrchnost a jistá typizace s hloubkou. Jednotlivé typy jsou mimo jiné zobrazením na první i druhý pohled velmi povrchních lidí, kteří, přestože v několika situacích odhalují niterné osobní pocity, nicméně až do konce zůstanou typizovanými postavami z animáku nebo marvelovského filmu o superhrdinech.

Velkou sílu má okamžik, kdy mezi sebou postavy otevřou svůj strach z války a nechuť bojovat, když pro to ani nevidí důvod ("Chcípnout za něco, co nevim, co je…"). V této situaci vnímám velkou nabídku k interpretaci možného postoje inscenace ke vztahu mezi mladými lidmi a válkou a možná třeba i postojů k potenciální povinné vojenské službě.

V závěru dochází, opět možná trochu příliš střihově, ke smíření, postavy nastupují a hlásí se do války společně. Při tom sundávají všechny individualizující části kostýmů – stávají se jednotnou masou, skupinou, ve které se ztrácí jedinec a na kterou je tak snazší vystřelit – ale možná v tu chvíli jen konečně doopravdy odkládají to, co je od sebe odlišuje. Protože "válka je sice na hovno, ale inkluzivní je."

- Marie Měkotová